Zůstaň se mnou

Část 11.

10.12

Přijíždíme do nemocnice- ne do té naši ve městě, ale na takové malé lokální pracoviště, které vypadá spíš jako domov důchodců než lékařské zařízení- a záchranáři se mnou spěchají dovnitř. ,,Myslím, že máme zkolabovanou plíci. Dejte jí trubici a přepravit!" křičí pohledná rudovlasá zdravotnice, kdež mne předává týmu sester a lékařů.

,,Kde jsou ostatní?" ptá se vousatý muž ve sterilním obleku.

,,Druhý řidič utrpěl lehký otřes, ošetřen na místě. Rodiče na místě mrtvi. Chlapec, asi sedm let, za námi.!"

Vydechuji obrovské množství vzduchu, jako kdybych přechozích dvacet minut zadržovala dech. Poté, co jsem se viděla v tom příkopu, nebyla jsem schopná se podívat po Teddym, jestli je taťka s mamkou, jako já, já...nechtěla jsem na to myslet. Ale on není. Teddy žije.

Odvážejí mne do malé, jasně nasvícené místnosti. Lékař mi přikládá cosi oranžového a pak do mne zasune malou plastovou hadičku. Další lékař mi svítí baterkou do oka. ,,Nereaguje," oznamuje sestře. Vrtulník je tu. Na traumatologii! Rychle!"

Vyvážejí mne z místnosti a spěchají se mnou do výtahu. Musím klusat, aby mi neujeli. Těsně předtím, než se zavřou dveře, zahlédnu Willow. To je divné. Chtěli jsme ji a Henryho i jejich dcerku navštívit doma. Je tu kvůli sněhu? Nebo kvůli nám? Spěchá nemocniční chodbou, ve tváři soustředěný výraz. Nejspíš ještě ani neví, že jsme to my. Možná dokonce zkoušela telefonovat, nechala mamce v mobilu zprávu s omluvou, že tu mají nehodu a nebude doma včas, až se zastavíme na návštěvu.

Výtah vyjíždí rovnou na střechu. Uprostřed velkého černého kruhu sedí helikoptéra, vrtule rozráží vzduch.

Nikdy předtím jsem ve vrtulníku nebyla. Moje nejlepší kamarádka Kim kdysi se strýcem, důležitým fotografem z National Geographic, absolvovala let přes horu St. Helens.

,,Vykládal mi o posvulkanické flóře a já zvracela rovnou na něj!" líčila mi druhý den na třídnické hodině, dosud lehce nazelenalá.

Kim dělá ročenku a je nadějnou fotografkou. strýc ji na ten výlet vzal z dobré vůle, aby podpořil její rašící talent.

,,Dokonce jsem mu trochu pozvracela i foťáky!" bědovala Kim. ,,Teď už fotografkou nikdy nebudu!"

,,Jsou různí fotografové," řekla jsem jí. ,,Nemusíš nutně poletovat v helikoptéře!"

Kim se dala do smíchu. ,,Ještě že tam! Protože do helikoptéry už nikdy nevlezu- a ty to taky nedělej!"

Chci říct Kim, že někdy člověk nemá na vybranou.

Dvířka jsou otevřená, zdravotníci nakládají moje nosítka se všemi trubicemi a hadičkami. Šplhám za tím vším. Zdravotník naskočí vedle mne a pořád udržuje v chodu malý plastový balonek, který zjevně dýchá za mne. Jakmile se zvedne, pochopím proč bylo Kim zle. Helikoptéra není letadlo, hladká rychlá střela. Vrtulník je spíš jako hokejový puk, který skáče po nebi. Nahoru dolů, od jedné strany k druhé. Netuším, jak se mi ti lidé mohou věnovat, číst drobné údaje na monitorech, řídit tuhle věc a zároveň o mně komunikovat prostřednictvím sluchátek, jak zkrátka mohou cokoliv z toho dělat za trhavých pohybů stroje.

Helikoptéra poráží vzduchovou kapsu a mně by se měl zvedat žaludek. Necítím však nic, přinejmenším já, která nezúčastněně přihlížím. A to já, které leží na lehátku, podle všeho také nic nevnímá. Znovu mne napadá, zda jsem mrtvá, ale říkám si, že ne. Kdybych byla, nenakládali by mne přece do helikoptéry a neletěli se mnou přes hory a doly.

A navíc, kdybych byla mrtvá, skoro myslím, že už by si taťka s mamkou pro mne přišli.

Na kontrolním panelu vidím čas. Je 10.37. Uvažuji, co se asi děje na zemi. Jestlipak už Willow zjistila, koho se týkala ta nehoda? Zatelefonoval někdo dědovi a babičce? Žijí v sousedním městě, moc jsem se těšila na svačinu s nimi. Děda rybaří, sám udí lososy a ústřice a nejspíš bychom k nim přikusovali babiččin domácí pivní chléb. Babička by vzala Teddyho k ohromným kontejnerům na tříděný odpad a nechala by ho, ať se porozhlédne po časopisech. Posledně měl štěstí a našel Readar's Digest. Rád vystřihuje obrázky a vyrábí z nich koláže.

Přemýšlím o Kim. Dnes se nejde do školy. Ja nejspíš nepříjdu ani zítra. Nejspíš si bude myslet, že jsem se zdržela při poslechu Adama a Shooting Star v Portlandu.

Portland. Jsem si jistá, že mne přepravují tam. Pilot mluví s traumatologickým centrem. Venku za oknem vidím vrcholek Mount Hood. To znamená, že Portland je blízko.

Už je tam Adam? Včera večer hráli v Seattlu, ale on je vždycky po vystoupení plný adrenalinu a řízení mu pomáhá se zklidnit. Ostatní členové kapely jsou rádi, že za volantem sedí on, protože cestou mohou pospávat. Jestli už je Adam v Portlandu, nejspíš ještě spí. Jestlipak si dá kávu na Hawthorne, až vstane? Nebo vezme knihu a zajde do Japonské zahrady? Přesně tak jsem to provedli, když jsem s ním jela do Portlandu posledně, jenže tehdy bylo tepleji. Kvečeru budou mít se skupinou zvukovou zkoušku a pak Adam pojde ven a bude čekat, až přijdu. Nejdřív si pomyslí, že jsem se zdržela. Jak by mohl vědět, že jsem tu ve skutečnosti brzy? Že jsem dorazila do Portlandu už dopoledne. když ještě táhl sníh?