Zůstaň se mnou

Část 7.

Otáčím se. Tohle není pravda. To se nemohlo stát. Jsme rodina, jedeme na výlet. Není to skutečnost. Určitě se probudím v autě. Ne! Přestaň! Prosím, probuď se! křičím do mrazivého vzduchu. Je chladno. Měla by mi jít pára od úst. Nic. Upřeně hledím na zápěstí, na to, které vypadá v pořádku, nedotčené krví ani sraženinami, a co nejsilněji se štípnu.

Necítím vůbec nic.

Noční můry už jsem předtím měla - zdálo se mi, že padám, přednáším cellový recitál a neznám noty. rozcházím se s Adamem - ale vždycky jsem byla schopná se ovládnout a otevřít oči, zvednout hlavu z polštáře, zastavit ten horor, který běží za mými zavřenými víčky. Zkouším to znovu. Probuď se! křičím. Vstávej! Vstávejvstávejvstávej! Ale nemůžu nejde to.

Pak cosi zaslechnu. Hudbu. Pořád slyším hudbu. Soustředím se na ni. Ukazuji si prstoklad Beethovenovy cellové sonáty č. 3 jako často, když naslouchám dílu, které právě cvičím. Adam tomu říká ,,vzdušné cello." Vždycky mi říká, že si spolu jednou zahrajeme duet, on na vzdušnou kytaru, já na vzdušné cello. ,,A až dohrajeme, můžeme naše vzdušné nástroje rozbít," vtipkuje. ,,To bys ráda!"

Hraji, soustředěná na hudbu, dokud poslední kousek života v autě nezhasne a hudba s ním.

Krátce nato se ozvou sirény.

9.23

Jsem mrtvá?

Musím se sama sebe zeptat.

Jsem mrtvá?

Nejdřív se zdálo, že jsem, a úloha přihlížející byla dočasná, přestávka, než mne jasné světlo jako v tunelu a život odehrávající se před očima jako zrychlený film přepraví tam, kde se mám ocitnout.

Jenomže teď jsou tu záchranáři a s nimi policie a hasiči.

Kdosi přehodil přes mého otce plachtu. A hasič zapíná mamku do plastového pytle. Slyším, jak se baví s kolegou, který vypadá sotva na osmnáct. Starší vysvětluje nováčkovi, že mamka zřejmě utrpěla zásah jako první a zemřela okamžitě, o čemž svědčí, že ztratila tratila tak málo krve. ,,Okamžitá srdeční zástava," říká. ,,Když srdce nepumpuje krev, člověk nekrvácí. Krev je prosakuje."

Nemůžu na to myslet. Jak mamčina krev prosakuje. Místo toho přemítám, jak je to příhodné, že zemřela jako první. Ona ztlumila náraz a ušetřila nás. Nebyla to její volba, ale bylo to přízračné.

A jsem tedy mrtvá? Já, která ležím na kraji silnice a noha mi visí to příkopu, kolem tým žen a mužů, kteří mě omývají jako při nějakém zvláštním náboženském rituálu a ucpávají mi žíly nevím čím. Jsem na půl nahá, záchranáři mi roztrhli košili. Jedno ňadro mám odhalené. Zahanbeně pohlédnu stranou.

Po obvodu místa blikají majáčky a policisté odklánějí dopravu v obou směrech, silnice je uzavřená. Zdvořile nabízejí jinou trasu vedlejšími silnicemi, aby se lidé dostali, kam potřebují.

Všichni mají kam jet, al mnozí neotáčejí auta. Vylézají ven a choulí se zimou. Hodnotí situaci. A pak se dívají stranou, někteří pláčou, jedna žena dáví do kapradinového houští u silnice. A přestože nás neznají, modlí se za nás. Vnímám, jak se modlí.

Což mne utvrzuje myšlence, že jsem mrtvá. A kromě toho fakt, že moje tělo zřejmě nic necítí, přestože když se na mne podíváte, na nohu, která při rychlosti přes sto kilometrů za hodinu odřela o asfalt na kost, měl bych být v agonii. Ani nepláču, přestože vím, že se mé rodině právě přihodilo cosi nemyslitelného.