Obsessed - D.R.

40. Kapitola - Reducto

,,děje se něco? Vypadáš nějak.."

Dívka se zarazila uprostřed věty a snažila se najít ta správná slova, která bych si nemusela vzít k srdci. Pohlédla jsem ji na moment do očí, a však i hned jsem uhla pohledem a zadívala se s podepřenou hlavou k zaplněnému stolu jídlem.

,,..unaveně"

Zašeptala. Pravda byla, že už jsem pár dní nespala. Nemohla jsem ani na moment zamhouřit oka. A když už se mi to povedlo, před očima se mi vybavil Malfoy. Doháněl mě pomalu k šílenství. Nedbala jsem ani na svůj vzhled. Kruhy pod očima se mi vyobrazovaly na obličeji každým dnem čím dal tím víc a víc. Lícní kosti se mi vyrývaly do kůže a na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Bylo mi špatně. Jak z pomyšlení na mě tak i z pomyšlení na celý svět. Nedokázala jsem ani na moment udržet pozornost, připadala jsem si, jako kdybych ztratila dech a mé srdce přestalo tlouct. Jako kdybych už dávno byla na jiné straně světa. Na straně, kde se nezdá nic reálným a vy můžete bloudit ve tmě do nekonečna. Jediné, co vnímáte jsou hlasy v hlavě, které nedokážou utichnout. Hlasy, které vás řídí. Řídí vaše myšlenky, vaše činnosti, řídí vše, čím se zabýváte. A to nejhorší na tom je, že nevíte jestli z toho dokážete vůbec uniknout živý. Na ničem vám nezáleží. Jak na sobě, tak ani na okolí. Moje známky šly dolů podobně jak moje mentální zdraví. A když říkám podobně, tak tím je myšleno, že vlastně úplně stejně. Okolí si začalo všímat, že nejsem zrovna ve své kůži. Teda spíše profesoři. Došlo mi už mnoho dopisů od mých rodičů, nikdy mě nepodporovali a ani teď. Akorát mi vše vyčítali. Občas mi přišlo, že jim jsem na obtíž a vychovávají mě pouze z povinnosti. Asi to tak i bylo, na dětství si vzpomínám nějak matně. Mám pouze pár vzpomínek, některé za to stojí a některé ne, ale tak to v životě chodí, že?

,,nosíš pořád ten prsten na ruce"

Naklonila se Kate naproti mě, aby nás nikdo neslyšel a ohlédla se kolem sebe. Sklopila jsem svůj pohled k prstenu a zadívala se na něj. Sundala jsem si ho z prsteníčku a přehazovala si ho z ruky do ruky.

,,Milly, mám o tebe starost, jsi moje nejlepší kamarádka"

Kate se mohla snažit jakkoliv, ale nedostala ze mě ani slovo. Nešlo mi to. Měla jsem tak moc sucho v krku, že jsem pomalu nemohla ani otevřít svá ústa.

,,já jen, nejsi sama kdo ho má, bylo by dobré se ho zbavit"

Zbystřila jsem a prohlédla si svou přítelkyni, která ze mě nemohla spustit ustarané panenky. Vypadala smrtelně vážně, a tak jsem pohled z ní spustila a zaměřila se na zmijozelský stůl, který byl do posledního místa obsazen. Tikala jsem ze strany na stranu a snažila se najít platinové vlasy, až jsem je spatřila. Chlapec seděl mezi skupinkou zmijozelu. Zároveň i bývalou mou skupinkou. Povzdychla jsem si nad svou vlastní myšlenkou. Vedle chlapce seděl Blaise. Setkala jsem se s jeho kaštanovými panenkami. Připadalo mi jako kdyby mě sledovaly celou dobu. Chlapcovo koutky se mírně nadzvedly a v tu chvíli jsem uznala za vhodné se přesunout na další osobu z jiné strany. Astoria. Seděla ruku v ruce s blonďákem u stolu a s úsměvem od ucha k uchu mu přikládala vidličku k ústům. Ten si vzal kov mezi zuby a pousmál se na dívku. Sjela jsem pohledem k dívčiným prstům a zahlédla totožný prsten, který jsem měla já ve svých dlaních. Cítila jsem, jak se mi oči zaplňují tekutinou a vše kolem mě začíná být rozmazané. V tu chvílí jsem se opřela svými rukami o stůl a i přes křik mého jména z úst mé nejbližší kamarádky se vydala někam do neznáma. Musela jsem si vše ujasnit ve své hlavě. Ve všem jsem měla zmatek a tak jsem se vydala naproti místu, kde jsem věděla, že mě nikdo nebude rušit.

Opřela jsem se o zábradlí a pohlédla se skleněnými panenkami do neznáma. Zhluboka jsem se nadechla a zavřela svá víčka. Ucítila jsem teplou tekutinu tečící mi po tváři. Přehrávala jsem si v hlavě, co se právě stalo. Hrudník se mi zvedal obtížněji, jakmile se mi před očima přehrávala jedna a ta samá scénka. Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou a prsten z rukou přemístila na studené kachličky. Sáhla jsem si do kapsy hábitu a nahmatala hůlku do rukou. Zaměřila jsem se na předmět a zaťala svou pěst.

,,reduc-"

Zašeptala jsem. Kouzlo jsem chtěla vyslovit celé, ale přerušily mě něčí kroky. Svraštila jsem své obočí a zkameněla jako socha. Slyšela jsem něčí chichot, tudíž jsem usoudila, že budou minimálně dva. Jakmile jsem zahlédla brunetku s blonďákem, srdce mi vynechalo pár úderů.

,,tady je už obsazeno"

Zachechtala se na bruneta se škodolibostí v hlase. Chlapec vzhlédl a pootevřel svá ústa. Na moment se pozastavil a pouze zíral. Byl ze mě asi stejně nesvůj jako já z něho. Zaťala jsem svou pěst a zaryla své nehty do kůže. Bylo mi jedno jak moc to bolelo. Mým tělem proudil tak moc velký vztek společně se smutkem, že jsem myslela, že každou chvíli skočím dolů z astronomické věže. Blonďák odlepil pohled z mé osoby a i hned si všiml prstenu na zemi. Jízlivě se pousmál a protočil svá víčka.

,,ne na dlouho"

Zašeptala jsem nazpět a nasadila si na tvář ironický úsměv, který ovšem i hned zmizel.

,,reducto"

Pověděla jsem bez zaváhání mezi tím, co jsem měla oči přilepené na blonďákovi. Vyměňovaly jsme si všelijaké pohledy. Vypadal možná i trochu dotčeně. Čekal, že tady budu, možná sem přišel i naschvál. Možná chtěl vědět, co dělám, co mi způsobil, ale ani na moment by si nemyslel, že bych dokázala zničit něco, co mi on sám věnoval, na miniaturní částečky prachu. Teda aspoň to jsem dokázala vyčíst z jeho tváře. Jestli to byla pravda? Kdo ví. Měl po boku někoho, kdo se v něm očividně víc vyzná. A já to nebyla.