Obsessed - D.R.

43. Kapitola - Knihovna

Uvelebila jsem se do kouta knihovny, kde jsme se momentálně nacházeli sami, pouze já a brunet. Přejela jsem články prstů po hřbetu a zaměřila se i na ty nejmenší detaily na obalu knihy. Panenkami jsem se vrátila k názvu díla a uchopila pevné desky spisu. Pomalu jsem ho otevřela a začala hledat jakoukoliv sebemenší zmínku o tom, jak přežít pod vodou. Nic. Ani malinkatá nápověda. Zaklapla jsem knihu a prudce se zvedla, abych ji mohla vrátit zpět na své místo. Jakmile jsem tak učinila, procházela jsem regály společně s chlapcem za mými zády a snažili jsme se najít alespoň letmou narážku na tohle téma. Nikde nic. Pomalu jsme se chtěli vzdát, cítili jsme se oba zoufale, ne jen proto, že Harry nemohl přijít na cokoliv, co by ho drželo v turnaji, ale i proto, že neměl ani energii na to se snažit.

,,co Hermiona, ta o ničem neví?"

Zašeptala jsem a opřela se o regál knihovny. Chlapec zakmital rameny a dal si hlavu do dlaní.

,,říkala, že nemá ani tušení, nikdo nic netuší, už nevím, co dělat"

Popošla jsem o pár krůčků blíž k chlapcovi a sedla si vedle něj na tmavé studené parkety. Ruku jsem si obtočila okolo jeho ramen a bradu si položila do jeho rozcuchaných vlasů.

,,to bude dobrý, pojď, jen tak to nevzdáme, něco tu být musí"

Pousmála jsem a optimisticky se dala do stoje. Nabídla jsem pomocnou ruku brunetovi, kterou chlapec přijal a po boku Harryho se vydala k těm nejtemnějším uličkám knihovny.

,,jdu na levo, ty na pravo"

Pověděl Harry. Přikývla jsem na náznak souhlasu a z kapsy hábitu si vytáhla hůlku, z které se rozzářil paprsek světla. Očima jsem projížděla každou poličku se štosem knih. Po pár minutách, kdy jsem vytahovala z polic jeden svazek po druhém jsem narazila na regál, který měl s tématem "jak přežít pod vodou", přeci jen dost společného.

,,Harry, asi jsem něco našla!"

Rozezněl se můj hlas tmavými uličkami knihovny. Chlapec ani na moment nezaváhal a ocitl se i hned vedle mě.

,,píše se tu o nějakých kouzlech pod vodou, podívej"

Věnovala jsem mu knihu do rukou a brunet se i hned otáčel na podpatku zpět k malému stolečku. Chlapce s jizvou na čele jsem následovala a nakonec se opět uvelebila v našem zabraném rožku. Vytrhla jsem knihu z chlapcovo rukou a dali jsme se do práce. Bez zaváhání jsem ji otevřela a očima jsem sjela k osnově díla, až jsem spatřila číslo kapitoly, které poukazovalo na to, co jsme hledali po celou tu dobu. Prstem jsem přejela po první natištěné tučné větě a začala ji přeříkávat nahlas.

,,píše se tu, jestliže kouzelník stojí o moc dýchání pod hladinou vody, musí pozřít rostlinu zvanou žaberník"

Dokončila jsem větu a zadívala se do neznáma. Měla jsem pocit, že jsem něco, jako "žaberník" už slyšela, ale nemohla jsem si vzpomenout, co to bylo.

,,nic jiného tam není?"

Zeptal se chlapec. Zavrtěla jsem hlavou a knihu zavřela. Sama vzlétla a nejspíše se vrátila na své místo, kde doposud ležela.

,,jestliže kouzelník stojí o moc dýchání pod hladinou vody, musí pozřít rostlinu zvanou žaberník..jestliže.."

Opakoval si brunet stále dokola. Zadumala jsem se společně s chlapcem až jsme oba vykřikly naráz.

,,Neville!"

I hned jsme se dali do stoje a zamířili do naší koleje, kde jsme minimálně aspoň doufali, že spatříme našeho přátelského bruneta. Bylo totiž tuším okolo tří a to znamenalo jasný konec vyučování. Naštěstí. Během cesty do Nebelvíru mi hlavou vířily myšlenky. Nevěděla jsem, které se věnovat víc. Jestli téhle nebo tamhleté. Zkrátka stále jsem tak nějak hledala sama sebe, nevěděla jsem, kdo vlastně jsem, co jsem. Byla jsem zmatená sama ze sebe. Brunet s brýlemi na nose byl na tom podobně. Uzavřený sám do sebe, bez důvěry jeho přátel, ztratil vše. Rodinu, jeho nejbližší kamarády, důvěru ostatních. Musel se cítit příšerně. Připadalo mi občas, že moje problémy ve skutečnosti nejsou žádné problémy, že až moc přeháním a nevím vůbec jaké to je mít skutečné trable. Když jsem se dívala okolo sebe, v každé tváři jsem viděla, jak se někdo s něčím vyrovnává. Ať už to byly problémy s jídlem, problémy s debilním otcem či problémy s jakýmkoliv druhem šikany. Každý byl občas totiž debil a ten, kdo říká, že ne, lže, čímž se prokazuje, že je debil. Otázkou však bylo, zasloužili jsme si tohle všechno? Ty noci probrečený v posteli, jen kvůli někomu, kdo nám za to nestojí, a však i tak jsme si vždy našli nějakou výmluvu na to, abychom někoho ochránili, před narážkami ostatních. Proč? Proč jsme vždycky tak naivní a musíme si namlouvat, že vše bude dobré, i když nebude. Kladla jsem si jednu otázku za druhou až mi zcela došla slova a v hlavě se mi objevilo prázdno. V ten moment jsme už ovšem dorazili do naší koleje, a tak mi nezbývalo nic jiného, než se přepnout zpět do reality, která mi až tak moc nelichotila.

,,musí tu někde být, počkej tady"

Přikázal mi Harry. Jak mi řekl, počkala jsem na pohodlném křesle u krbu a pozorovala žíhající plameny drásající se pomalu až ven z ohniště k mým kolenům. Podepřela jsem si dlaní bradu a pomalu se vracela zpět ke svým myšlenkám, když v tom jsem ucítila ruku na mém rameni. Otočila jsem se bleskovou rychlostí a zahlédla nikoho jiného než bruneta.

,,tak jo, mám nejspíše dobrou zprávu"

Pověděl Harry. Pokývala jsem na náznak toho, aby pokračoval, čehož využil.

,,slyšel jsem snad pomalu všechny podrobnosti o tom, jak žaberník funguje, ale nebudu to prodlužovat, podle Nevilla by měl zabrat"

Pousmála jsem se jakmile brunet dopověděl svou větu a vrhla se mu kolem krku.

,,mám radost Harry"

Zašeptala jsem a letmě políbila chlapce na tvář. Tomu se vykouzlil úsměv na zpět a konverzace mohla pokračovat.

,,co ty a Malfoy?"

Zeptal se chlapec. Zakmitala jsem rameny a sklopila pohled k zemi.

,,už v tom nic není"

Namítla jsem bez emocí.

,,takže mě nezabije za to, že se s tebou bavím?"

Vybídl se mi úsměv na tváři od ucha k uchu.

,,zrovna on? Těžko"

Chlapec drkl do mě ramenem a oba dva jsme propadli záchvatu smíchu.
•
•
•
Přeju všem Veselé Vánoce lidičky 🫶🏽