Chladný jako led//Yzomandias (POZASTAVENO)

1.

Sedím na lehátku u moře. Slunce mi praží do obličeje a cítím jak se mi opaluje celé tělo. Není to pro pokožku dvakrát zdravé, ale pro dobrý pocit z opálení proč ne. Natáhnu se po sklenici s džusem a napiju se. Všude kolem bylo plno lidí a užívali si svou dovolenou. V tom na mě zavolá někdo z dálky. Podívám se do vody, ve které stál Dominik a snažil se v ní Tomáše utopit, úspěšně se mu to dařilo. Kuba kolem nich skákal a s radostí a smíchem si vše točil. JS stál nohama zabořenýma v písku přičemž se jich vlny občas lehce dotkly. Jen stál a nevěříc svým očím kroutil hlavou. ,,Noták, nechte ho." zavolá na ně, když měl Tomáš už asi po páté hlavu v moři a bezmocně máchal rukama kolem sebe. Dominik ho pustil a i s Jakubem v patách doběhli ke mně. Tomáš vyšel z moře a lehl si ho horkého písku. Kluci se tomu s pobavením dál smáli. Najednou se vše začne vytrácet. Smích slyším z dálky, moře se rozplyne v páru a kluci a celé zbylé prostředí se mi rozmaže před očima a v tu chvíli mi to dojde. Zaspala jsem. Zase. Vylítnu z postele jak nejrychleji mohu, ve spěchu vykonám vše potřebné. Po všech těch věcech si konečně vezmu tašku, obuju si boty a vyrazím z bytu ven. Seběhnu schody dolů do přízemí, vyjdu z bytového domu a utíkám co nejrychleji mohu. Lidé se na mě otáčeli a klepali si možná i na hlavu, ale bylo mi to jedno. Udýchaně doběhnu před velkou budovu právnické agentury, kde pracuji. Sáhnu po klice dveří, ale někdo mě z druhé strany předběhne. ,,Jdeš pozdě." objeví se přede mnou o hlavu vyšší postava než jsem já. Byl to Lukáš. Ruce měl propletené na hrudi a dvakrát příjemně se netvářil a není se čemu divit. ,,Promiň." kníknu a zalezu dovnitř jako spráskaný pes. Něco za mnou zabrblá, ale bylo mi to jedno. ,,Šéf tě čeká nahoře ve své kanceláři." ukáže hlavou po schodech nahoru. 

V krku se mi ihned udělá jeden velký knedlík a vím, že tohle nebude určitě pro mě a mou kariéru to nejlepší. Otočím se z Lukáše ke schodům a vyjdu nahoru. Ihned směřuji do kanceláře šéfa. Opatrně zaťukám na jeho dveře za nimiž se ozve tlumené dále. Dveře tedy otevřu a vstoupím dovnitř, přičemž na mě ihned přistane ten nejhorší pohled za celou dobu, co tady pracuji. V tichosti za sebou zavřu a posadím se na židli. ,,Dnes zase pozdě?" zrakem se raději upnul na lejstra před ním. ,,Ano." sklopím hlavu a radši si prohlížím své nohy. ,,Víte, že to není poprvé?" nepovídej, nevšimla jsem si, pomyslím si. ,,Ano, vím. Moc se za to omlouvám. Chtěla bych říct, že se to již nestane, ale to jsem říkala už předtím." zvednu hlavu. Koukal se na mě. Propisku položí na lejstra a plně se opře do kancelářské židle. ,,Co s vámi mám dělat? Pochválit Vás nemohu, nelíbí se mi to ani trochu, ale vyhodit Vás také nechci, jste moje nejlepší právnička, kde bych našel jinou? Poraďte mi." jeho obličej povolil. Vím, že se mu to nelíbí, ale zároveň vím, že mě opět chápe. Sám tady tráví víc času než je zdravé, někdy tady i spí. Myknu rameny. ,,Vy jste šéf. Ať řeknu cokoliv, stejně to bude chtít Váš souhlas nebo nesouhlas." otočí se se židlí zády ke mně a kouká z velkého okna ven na ulici. 

,,Víte, nerad bych nadržoval, aby si ostatní nemysleli, že takhle to bude fungovat i u nich. Nechci nad tím mávnout jen rukou, ale chápu Vás. Jste mladá, užíváte si života, rodiny a přátel. Ale musíte pochopit zase vy mě. Toto je můj podnik a musíte brát vážně určitá pravidla." otočí se zpět. ,,Strhnu Vám něco z platu. Nedostanete padáka, ale chci, aby jste nad tím přemýšlela. Bez Vás nám to tady fungovat nebude, rozumíte?" opře se o stůl. ,,Rozumím." pokývu jasně hlavou. ,,Výborně. Teď prosím běžte, máte určitě spoustu práce." zvednu se ze židle a vydám se ke dveřím. ,,Děkuju." řeknu směrem k němu, zvedne na mě hlavu a s úsměvem na tváři jen kývne. Opustím místnost a rychlím krokem mířím k sobě do kanceláře. 

Tašku hodím vedle stolu, usednu na svou židli a zapnu si pracovní počítač. V té chvíli se mou kanceláří rozezní zvuk mého telefonu oznamující příchozí hovor. V tašce se začnu hrabat a když konečně telefon najdu spatřím na jeho obrazovce číslo Kuby i s jeho fotkou a přezdívkou. Hovor přijmu. ,,Honem, málem jsem dostala padáka." ,,Zase?" ozve se na druhé straně Kuba, ,,no, abych tě nezdržoval, jen se rychle zeptám zda platí ten víkend u nás." ,,Ano, platí." odpovím mu bez nějakého rozmýšlení. ,,Super, kluci už jedou na nákup, stejně jim to do víkendu nevydrží. No, nebudu tě rušit, zatim se měj." řekne na rozloučenou. ,,Ahoj." kníknu na něj zpět do telefonu a ten hodím na stůl. Pustím se ihned od práce, aby si to šéf nerozmyslel.