Chladný jako led//Yzomandias (POZASTAVENO)

4.

,,Chceš mě snad zabít?" promluvím do ticha, které mezi námi panovalo. ,,Nechci, víš, že bych ti nikdy nic neudělal." oba se na sebe podíváme. Uhnu pohledem. Bylo to mezi námi divné, to musím přiznat. Cítila jsem stále jeho pohled na sobě. ,,Vím." podívám se z okénka ven. ,,To jsem rád." a oba dál mlčíme. Dřív jsme si měli o čem povídat furt, smáli jsme se, utahovali si ze sebe navzájem a teď sedíme v autě a mlčíme. Proč mlčíme? Co se mezi námi stalo, Kubo? Zastaví auto. ,,Vylejzáme." zavelí. Poslušně se odpoutám a oba ve stejnou chvíli vylezeme ven. Obejde auto ke mně. ,,Jdeme?" zeptá se ustaraně a já přikývnu. Rozejdeme se od auta po vyšlapané cestičce do lesa. Měla jsem trochu strach. V lese jsem nikdy předtím v noci nebyla. Vím, že tu je Kuba a že by mě ochránil, ale co kdyby se stalo něco i jemu? Procházíme kolem křoví, když v tu chvíli se něco šustne v keři. Bezmyšlenkovitě ho chytnu za ruku, propletu naše prsty a nalepím se na něj co nejvíc. Ihned se zastaví a přitáhne si mě k sobě, přičemž mě jemně políbí do vlasů. Uvědomím si, co se děje. Pustím jeho ruku a poodstoupím od něj. ,,Chceš jít k autu? Neboj, byla to jen srna." jen ho sleduju. ,,Ne, jdeme dál, ale jestli se chceš bůh ví do kolika courat v lese jak při bojovce, tak chci radši domů." uchechtne se. ,,Neboj, už budeme tam, kam jsem tě chtěl vzít." rozejde se. Rychle vyrazím za ním, co kdyby mě tu něco snědlo nebo by mě posedl duch. V noci mě napadají opravdu zvláštní scénáře.

Měl pravdu, za pět minut jsme vyšli na kopec, ze kterého byl nádherný výhled na Pardubice. ,,Máš štěstí, že jsme se sem neplahočili zbytečně." ušklíbne se. ,,Takže strach z lesa stál za to?" naráží snad na něco? ,,Ještě to musím absolvovat cestou zpět." podívá se na mě. ,,Alespoň už budeš vědět, že není čeho se bát." tím bych si nebyla tak jistá. Otočí se opět na výhled a sedne si do trávy. Rukou poklepá na místo vedle sebe, proto se tam usadím a sleduju výhled taky. Nikdy předtím jsem nekoukala z nějaké výšky takhle na město. Bylo to ale kouzelný. ,,Co se mezi náma stalo?" vypadne ze mě. Divila jsem se tomu a Kuba taky. ,,Co tím myslíš?" otočí na mě hlavu s nechápavým výrazem. Myknu rameny. Teď ti došly slova, viď, frajerko, řeknu si sama pro sebe. ,,Nemáme si o čem povídat. V autě sedíme mlčky a chodíme kolem sebe, jako kdybychom se nikdy skoro nebavili." nic na to neřekne, proto se radši už neptám. Třeba se naše kamarádství fakt rozpadá, ačkoliv to tak vůbec před příjezdem nevypadalo. Možná jsme oba jen unavení a ihned jakmile dojedeme domů usneme. Z ničeho nic mě chytne, jeho teplé rty se přilepí na ty mé. Chtěla jsem to tak, ale zároveň nechtěla. Lehce ho od sebe odstrčím. Sedí tam, zmatený, mezitím co já jsem se zvedla a utíkala jsem dolů k autu, po cestě, která díky bohu byla vidět a taky byla vyšlapaná. Divím se, že jsem nezakopla o nějaký kořen, těch tu je dost. Slyším volat své jméno. Zastavím se až u auta. Lapám po dechu. Kuba přiběhne po mně. ,,Zbláznila ses?" vyjede na mě zvýšeným hlasem. ,,Ne a ty?" ,,Já?" ,,Jo ty!" ukážu na něho prstem. Nic neřekne, obejde auto a odemkne. Oba nasedneme do auta a opět je celou cestu hrobové ticho. Hlavu jsem měla opřenou o okénko, ruce propletené na hrudi a přehrávala jsem si to. Byl to jeho záměr? Ta pusa? Dělá tohle s každou? Vždyť jsme jen kamarádi! Nefungovalo by to, on a já? Vždyť jsme úplně jiný. Je teď naštvanej?

Jakmile vypne motor, vylezu rychlostí blesku z auta, sáhnu za květináč, kde mají klíč. To by určitě nikoho nenapadlo. Vlezu dovnitř a prásknu Kubovi dveřma před obličejem. Rychle se zuju, bylo mi jedno v jakým stavu boty nechám a utíkala jsem do svého pokoje. Obléknu si svoje politý triko, bylo mi to jedno, to jeho hodím ke dveřím jeho pokoje a zavřu se v tom svém. Vlezu do postele a snažím se usnout.

--

,,Vstávej!" probere mě Nikovo hlas. Zakňučím. ,,Dělej!" ozve se znovu Dominik. Posadím se na posteli. ,,Co do prdele děláš v mým pokoji! Co kdybych spala nahá, ty uchyle." ,,Mně by to nevadilo." zasměje se. ,,Mně ale jo." lehnu si zase. Marně. Chytne mojí nohu a vytáhne mě ven, chytne mě a hodí si mě přes rameno. ,,Já chci spát." ,,Já mám hlad a strach o Jakuba." ,,Co?" položí mě na zem. ,,Jak jako strach o Kubu?" ,,Nebyl doma. Ráno je vždycky doma. Klíče jsou pryč a telefon nezvedá, auto je pryč." mám mu říct o té noci? ,,Neřekl ti nic?" ,,Ne, neřekl." zamrzí mě to, byla to moje vina. ,,Tome, neví kde je." ,,Napíšu klukům." ozve se z kuchyně. ,,Včera asi zase nemohl spát, neslyšela si něco." taky ví, že nemůžu spát. ,,Ne." ví, že lžu. ,,Dobře." čeká, že mu to potom řeknu. Vydáme se za Tomem do kuchyně. Spokojeně sedí před svojí snídaní, kouká do telefonu a občas napíše nějakou zprávu. S Dominikem začneme připravovat jídlo. ,,Beztak ten debil jel za nějakou holkou." kluci si povídají a já jsem zamrznutá. Kde je? ,,Byla jsem s ním." vyhrknu. ,,Cože?" oba se na mě podívají. ,,Večer. Oba jsme nemohli spát, jeli jsme do lesa, bylo to mezi náma divný. Já se pak lekla a on mě tak hezky vzal, dal mi pusu do vlasů. Pak mi dal pusu nahoře." ,,Kde nahoře?" nechápavě se zeptá Dominik. Už jsem natahovala. Bylo mi to líto. ,,No, jeli jsme se koukat jak svítí Pardubice, on mi tam pak dal pusu. Já se ho předtím ptala, co se děje, že je to mezi náma divný. Pak jsem po puse utekla, on běžel za mnou a zbytek cesty jsme nemluvili a já mu zabouchla před obličejem." vysvětluju i přes svůj brek. Kluci se snaží pochytit vše. ,,No, nezvedá mi mobil, ani Tomášovi. Ví někdo o něm z labelu?" koukne na Toma a ten kývne hlavou, že ne. ,,Já se z něho poseru." vyjede Dominik. ,,Všechno bude v pohodě." podívá se na mě a vtáhne mě na svou hruď. ,,Jé, skupinový objetí." vyjekne Tomáš a utíká k nám. Zasměju se. Domča ho ani nenapomenul, ať se chová normálně.