Chladný jako led//Yzomandias (POZASTAVENO)

9.

Do kabelky si naházím věci, které v práci využiju. Dopiju zbytek kafe a vydám se na cestu do práce. Sice tenhle večer nebrečela, ale zato jsem vůbec nespala. Takže jsem si to vynahrazovala kávou. Měla jsem hodně času, takže jsem cestou do práce lehce zpomalila. Zastavím se před budovou, z kapsy vyndám balíček cigaret a jednu si dám. Ano, sice nekouřím, ale tohle je jiná situace. Nebo si to alespoň snažím nalhat. Dokouřím, do pusy si hodím žvýkačku a vydám se dovnitř. Lukáš na recepci na mě jen mávne na pozdrav a ukáže ať jdu k němu. ,,Šéf je dneska nějaký radostný, prý za ním máš dojít." Protočím očima a poděkuji. Než se vydám do své kanceláře, zaťukám na dveře šéfa, který mi pokyne ať jdu dál. Vonělo to tady jak ty nejvíc sladký jahodový bonbony co na trhu můžete najít. Trochu ohrnu nos, ale nesnažím se to dát najevo a zavřu za sebou dveře. ,,Chtěl si se mnou mluvit?" ukáže mi ať se posadím a já tak tedy udělám. ,,Ano, chtěl jsem s tebou mluvit. Víš, vím, že na to asi není vhodná doba, ale bylo to s tebou opravdu moc fajn a chtěl bych se s tebou setkávat i nadále," já s tebou ale ne, ,,a tak mě napadlo, jestli bys po práci třeba nezašla na kafe nebo třeba třeba večer na jídlo." Ježiš, jestli zase skončíme u tebe a bude to trvat tak dvě minuty tak radši ne. ,,Ale jo, proč ne, klidně bychom večer mohli na jídlo." na obličeji se mu ukáže velký výherní úsměv. Najednou ke mně přijde a spojí naše rty což jsem absolutně nečekala a tak ty své odpojím. ,,Budu muset jít, práce." Zvednu se a ukážu takticky na hodinky. On se usměje a mávne rukou jako že je to naprosto v pořádku. Rychle vypadnu z jeho kanceláře a do té své pomalu snad i utíkám. Zabouchnu za sebou dveře a posadím se. To byl snad špatný sen tohle. To se mi snad jen zdá. Zapnu si počítač, který ke své práci využívám a začnu pracovat.

--

Sedíme opět v jedné drahé restauraci a Robert mi něco horlivě vysvětluje a tak abych nebyla neslušná se alespoň snažím tvářit, že mě to opravdu moc zajímá. Kývám. Aha. Aha, to je zajímavé. To jsem nevěděla. Ale přitom jsem koutkem oka pozorovala hodiny na zdi, které se linuly tak pomalu a trvalo to sto let než se rafička posunula o jeden dílek dopředu. Po úmorné večeři mi nabídne, že klidně mohu jít zase k němu, ale musím odmítnout. Víš, holčičí věci a tak. Jo proto jsem byla tak odtažitá a nebylo mi dobře, ano ano, přesně tak no. Než odejdu tak si samozřejmě zasloužím pusu a dobrou noc, spinkej sladce. Promiň, ale to je nechutný, chce se mi zvracet, ale místo toho poděkuji a popřeji dobrou noc taky. Klapnou za mnou dveře bytu, kabelku hodím na věšák a sundám si boty, které nechám tak halabala ležet a vydám se rovnou do sprchy. Po sprše jsem ještě víc unavená a tak jdu spát.

Kuba se samozřejmě snažil psát a volat, ale mně to bylo jedno. Asi si potřebuji něco dokázat, že to bez něho zvládnu, že jsem přeci frajerka, ale opak byl pravdou. Chyběli mi. Všichni. Kuba i kluci. Strašně moc, ale bude to takhle lepší. Nic nás spolu nepojí, ani ten případ co jsem radši předala dál. ,,Dobře jsi udělala." Přesvědčuje mě moje mamka o tom, jak jsem se k případu postavila ihned potom, co jsem jí řekla to s Kubou. Moc si nevoláme, ale když ano, většinou jí všechno řeknu a pak dlouho nic. ,,Myslíš?" ,,Samozřejmě." Samozřejmě. Aha, dobře, tak teď je to samozřejmé, akorát že vůbec, ale jak myslíš. Rodiče mají vždycky pravdu, jak bys mi řekla a ty to fakt řekneš. Jako vždy mami. ,,Musím jít, mami." Z reproduktoru telefonu slyším tichý její hlas posílající pozdrav a hovor ukončím. Mobil hodím vedle sebe a snažím se věnoval dál práci, tak jako každý den, týden a měsíc.

--

Byla daleko větší zima než v kterýkoliv jiný den. Musím si na sebe vzít zimní kabát. Hodím si kabelku přes rameno a vyjdu ven, kde na mě čekal v autě Robert. Nemohu říct, že bychom byli ideální pár. On si myslí, že ano, já si myslím opak. Ale jsem asi tak moc zoufalá, že sama sobě nedokážu říct ne a prostě se ho musím držet, jak by řekla moje mamka, no jistě. Kluky jsem neviděla hodně dlouho a někdy se mi po nich hodně stýská. Občas mi Dominik napíše, jak se mám nebo mi Tomáš zavolá, ale tím to hasne. Dostali zákaz mně nějak kontaktovat. Od Jakuba, což mě ranilo daleko víc. Nepoznávám ho. Nikdy bych do něj tohle neřekla, ale lidi se mění a já i on jsme se změnili. Robert mě chytne na semaforech za ruku a stiskne jí. ,,Na co myslíš?" Na Kubu. ,,Ale na jednu věc co mám teď na práci." ,,Myslíš ty smlouvy?" ,,Jo, v pátek je soud kvůli tomu." Pootočí na mě hlavu a usměje se. ,,Ty to zvládneš." Pustí mojí ruku a věnuje se opět řízení.

V kanceláři tak jako vždy začnu pracovat na všech věcech a čekala mě schůzka ohledně jednoho případu. Kolem jedné odpoledne měla přijít paní, co se chce rozvádět. Hrozný tyran. Děti bil, mě bil a pije slečno, pije. Dobře, takže to dáme k soudu? Ne to já zase nechci mu dělat zle. ,,Ale jinak to nejde paní Všetečková, víte?" paní jen kývne souhlasně hlavou a stejně si stojí za svým. Nakonec souhlasí, že bude lepší soud. No já Vás tady nerozvedu. Podepíše papíry a zmizí, takže jsem se klidně mohla věnovat další práci. V tu chvíli někdo lehce zaklepe na dveře. ,,Dále." Podívám se na ně, ale do kanceláře nikdo nepřijde. Rozejdu se ke dveřím a když je otevřu nikdo v nich není, ale jediné co stejně cítím je drahá vůně a cigarety a dojde mi to.

,,Terez." Vletí ke mně do kanceláře o tři dny později kolegyně. Nechápavě zakroutím hlavou. ,,Dostala jsem nějaký případ, už před strašně dlouhou dobou a víš koho řeším?" zakroutím hlavou, copak jsem jasnovidec? ,,Nějakýho rapera. Děti ho poslouchají, tak jsem jim nechala podepsat trika, koukej." Ukáže mi video jejích dvojčat, jak mají radost z triček. ,,Počkej, to je Yzo?" ,,Jo, já nevím, asi. Jméno tu má Jakub Vlček." Jen kývnu. ,,Proč? Ty ho snad znáš?" zakroutím hlavou, ale ona mi stejně nevěří, takže se se mnou jen rozloučí a odejde pryč. Dobře, takže se to ohledně jeho mamky nevyřešilo a on sem chodí. Rozbuší se mi nervama srdce. Toužila jsem se potom ho potkat, ale zároveň jsem ho vidět nechtěla. Musím si dát kafe. Zvednu se ze židle a rozejdu se dolů na recepci. Kuchyňku máme sice i v našem patře, ale tam kávovar bohužel nefunguje a tak alespoň dojdu za Lukášem na kus řeči. Seběhnu schody dolů a Lukáš na mě od recepce s úsměvem kouká. Dneska má nějak až moc energie, pomyslím si. ,,Tak co to bude?" ,,Jedno latté prosímtě, nahoře to zase nefunguje." Myknu rameny, on se otočí a začne mi kafe připravovat. Do kávovaru hodí kapsli a položí na určité místo skleničku na latté.

,,Dobrej, už jsem tu dneska byl, ale zapomněl jsem donést nějaký debilní papíry." Ozve se vedle mě. Hlas jsem poznala hned, ale jaká náhoda by to zrovna byla, kdyby právě teď přišel? Podívám se na Lukáše a ten se podívá na mě a pak na osobu stojící vedle mě. ,,Jo, klidně tam zajděte." Otočím hlavu a Kuba na mě kouká. Byl zaseklí a v jeho tváři byla vidět poměrná rozhozenost z tohoto setkání. ,,Terko?" řekne nahlas, což vlastně nahlas říct nechtěl, ale udělal to. Lukáš nás sleduje. ,,Tady máš to kafe." Rychle vytrhne skleničku na latté, dolije tam ještě mléko a vrazí mi to do ruky. ,,Díky." Šeptnu, otočím se a rychlím krokem se rozejdu do schodů. Nechám Lukáše i Jakuba za svými zády a spěchám se schovat do své kanceláře, kde bylo bezpečné útočiště. Proč se to děje mně? Náhoda nebo osud?

Skleničku postavím na stůl a sednu si k práci, ale stejně jsem myšlenkami stále musela lítat k Jakubovi a na hrudi mě tak zvláštně zapálelo a najednou jsem nemohla popadnout dech. Úzkost. Svět se mi točil, bylo mi zle a zima. Cítila jsem každé jedno bouchnutí srdce. Nevnímala jsem bouchání na dveře, ale pak to, že ve dveřích zase byl on. Zavřel je a jediné, co jsem vnímala byl jeho uklidňující hlas a objetí, které mě konejšilo, že všechno bude v pořádku. Nebude. Rozbil si to. A já taky. My oba jsme to rozbili. Když se vše vrátí k dobrému, srdce se uklidní a já zase normálně dýchám, dá mi pusu do vlasů a s tichým promiň mi to, které si myslel, že jsem neslyšela, zase tak nepozorovaně odejde jako přišel. Jako kdyby tušil co se děje. Jako kdyby slyšel, že potřebuji pomoct. A já jen sedím a nevěřícně koukám na dveře. Jsme si snad souzeni? Rychle se proberu z toho, co se stalo a pustím se do práce. Kafe se až do konce směny ani nedotknu.