Chladný jako led//Yzomandias (POZASTAVENO)

6.

Sedím ve své kanceláři a poklepávám nohou do rytmu rádia, která mi vyhrává v pozadí. Všechno, co se stalo, bylo šílený. Nikdy jsem v životě neměla tolik dramat, jako se událo teď. Všechno se v mém životě většinou dělo tak normálně. Žádné velké komplikace. Ve škole mi to šlo, vztahy tak přirozeně ustali a žádné hádky mezi mnou a druhým člověkem nikdy nenastaly. Ale to, co se stalo, jsem nechápala. Z přemýšlení mě vyruší klepání na dveře a následně můj šéf. ,, Dobrý, prosím Vás mohl bych vás poprosit aby jste tohle vzala za mě?" hodí mi na stůl složku s nadpisem: Jakub Vlček. Polknu s myšlenkou toho, zda je to opravdu ten Jakub. ,,Jo, asi jo, o co jde?" ,,Ale, nic moc zajímavého. Jenom to chce prošetřit. Chlapec si neví s nějakýma právnickýma věcma rady." kývnu chápavě hlavou. Uff, nic neudělal. ,,Díky, jste hodná." usměje se na mě, otočí se na podpatku jeho nóbl společenských bot a zmizí pryč. Jen se za ním tak dívám. Jakmile za ním zaklapnou dveře, šáhnu po první straně složky a otevřu jí.

,,Klient se obrátil na naši firmu s přáním zastupování ve věci ublížení na zdraví.." co to je za hovadinu. Jakože Jakubovi někdo ublížil? Nebo on někomu? Zarazím se, ale čtu dál. ,,Klient jedná za svoji matku.." zavřu celý spis. Jak to, že o tomhle nevím? A proč to podal zrovna sem, když ví, že tu pracuju? Seberu spis, hodím ho do kabelky, vypnu rádio, kopnu do sebe šálek se zbytkem kávy a vydám se rychlím krokem do kanceláře svého nadřízeného. Zaťukám na jeho dveře a jakmile se ozve dále, vlezu dovnitř. ,,Omlouvám se, že ruším, ale mohla bych si odběhnout? Stejně za hodinu a půl končím." kývne hlavou a dál to nekomentuje, jelikož se mu kanceláří rozezní telefon. Vypadnu rychlostí blesku z budovy a zavolám si odvoz. Než dorazí, vytočím Jakubovo číslo. ,,Kde jsi?" vyhrknu na něj bez pozdravu do telefonu. ,,Tyvole, co se děje?" ,,Kubo, kde jsi?" ,,No doma, kde bych byl." ,,Fajn, přijedu." hovor ukončím a dál se s ním nebavím. Jakmile přijede taxík, nadiktuji mu adresu kluků a on mě tam v pohodě zaveze. Cestou se se mnou řidič nevybavuje a za to jsem byla ráda, nechtěla jsem se s ním moc bavit. 

Když zastaví před domem, rychle mu podám peníze, poděkuji a vypadnu pryč z auta, brankou se dostanu dovnitř a zazvoním na zvonek. Otevře mi Nik v boxerkách a rohlíkem v puse. ,,Čau." mávne na mě. Rychle kolem něho projdu, sundám si boty a otočím se na něj s otázkou Kde je Jakub? ,,Tady." ozve se z obýváku. Než abych čekala na to, co mi řekne Nik, otočím se vydám se pryč. Jen za sebou slyším: ,,Jo jasně v obýváku je." Dojdu do obýváku, Jakub se válí spokojeně na gauči. Vyndám lejstro z kabelky a hodím to před něj. ,,To jsem dostala v práci." sáhne po tom a jen nervózně polkne. Začne listovat spisem. ,,Proč si to dostala zrovna ty?" ,,Nevím, dneska mi to přinesl šéf." posadím se k němu na gauč. ,,Pojď ke mně do pokoje, tady se o tom bavit nebudeme." chytne mě za paži a táhne mě do svého pokoje. Dominik nás nevnímal. Jakmile přijdeme do jeho pokoje, posadí mě na postel a zavře za námi dveře. Lejstro hodí vedle mě a rukama si přejede nervózně po svém obličeji. ,,No?" promluvím. ,,Přišla si pro vysvětlení, protože si to ani nečetla celé že jo?" ,,Vykolejilo mě, že se jedná o tebe." sedne si na židli, kterou má u stolu s počítačem. ,,Fajn. No prostě jde o mojí mámu a o fotra." chytne se za čelo a párkrát si ho promne. Zadržím dech jako kdybych se topila, ale já se vůbec netopím, to je ten problém. Kuba pokračuje dál ve vysvětlování a já se v tom pomalu ale jistě  začala ztrácet. Možná že jsem nejdřív měla přečíst spis, než jsem letěla za ním, pomyslím si. ,,Chceš mi říct, že tvůj táta.." ,,Fotr" skočí mi do řeči. ,,Nebudu kvůli tobě mu říkat takhle, promiň. Prostě tvůj táta udělal něco tvé mamce a ty to místo ní řešíš." zjednoduším situaci. ,,Jo, tím myslím, že jí vykradl barák a udělal pár dalších píčovin co jsou všechny v té složce. No a pak ještě ublížení." podívám se směrem na svůj klín, kde bezvládně leží složka a na které leží i mé ruce. ,,No, v tom případě mi nezbývá nic jiného, než ti s tím pomoct." ,,Jestli ti to není příjemný.." ,,Ne v pohodě." skočím mu tentokrát do řeči já a on se postaví. 

Najednou to nebyl ten Jakub, který mluví sprostě a střídá holky jako ponožky každé ráno. Najednou to byl ten starostlivý Kuba, kterého jen zazdíte a on si to bude celý den opakovat v hlavě a nakonec se vás stejně zeptá, co udělal špatně a jak to může napravit. Ten Kuba, kterého mám přeci jen o něco radši než toho prvního. Vstanu a stojím těsně před ním. Oba na sebe jen tak koukáme a ani jeden nic neřekneme. Natáhne ke mně ruku a vezme lejstro, které položí na stůl za ním. Vezme mojí ruku a proplete prsty. ,,Měla bych jít." pustím jeho ruku, rozejdu se ke stolu, ze kterého vezmu lejstro a všechno to, co je od teď má práce a vypadnu pryč z místnosti. Nechám ho tam stát samotného. V té chvíli, kdy možná přeci jenom potřeboval pomoct. Ale tu potřebuju i já. Psychickou. Jsem rozbitá stejně jako on. Rozbitá jako sklenice, co spadne na zem a zbyde po ní jen miliarda malých kousků, protože to sklenice při dopadu dělají.