Budík mi zazvonil ve 4:00 a já byla celá natěšená a zároveň naštvaná na dnešní den. Natěšená proto, že se dnes stěhuji do Londýna a naštvaná za 1. že vstávám tak brzy a za 2. dneska je v Londýně zároveň Comic con s Josephem a Jamiem a já nevím jestli to stihnu ale jelikož je naše rodina bohatá mám zařízené VIP a můžu tam přijít kdy chci a budu moct se podívat do zákulisí takže natěšená mnohem víc. Teď zpátky ke vstávání
„je to tady" špitla jsem si pro sebe. Bylo divné ocitnout se ve svém pokoji, v pokoji kde můj život začal, strávila jsem v něm celých devatenáct let a teď odjíždím.Přibližně před půl rokem jsem si pronajala byt v Londýně poblíž mé vysněné školy to nejlepší na tom je že budu mít spolubydlící. Upřímně doufám že na mě čeká nějaká holka se kterou si budu rozumět. A nebo je tu možnost že potkám někoho kdo nemá absolutní smysl pro humor. Ale jestli tam přijedu a uvidím před sebou nějakýho kluka nebo rovnou chlapa, propadnu se na místě do země. Asi bych- „Zoey za 10 minut je tady taxi na letiště, obleč se a my vezmeme kufry, ať nepřijdeš pozdě" zavolala na mě z obýváku mamka. „Neboj se už jsem vzhůru!" zněla moje odpověď
Udělala jsem si make-up a oblékla si včera připravené oblečení ze židle, vzala batoh na záda, pouzdro s kytarou fo ruky a seběhla shody po dvou.
(Její fit samozřejmě si můžete představit cokoli chcete :D)
Dole už byly připravené kufry. Přišlo mi divné vidět všechny takhle brzo vzhůru jenom kvůli mně. Rozloučila jsem se se všemi členy své rodiny s mámou, s tátou a s bráchou. Říkali ať jim napíšu jak jsem dojela a jak se tam budu mít a jestli mi něco nezchází. Mamka se málem rozbrečela ale pokoušela se to zadržet. Táta jel s kufry k taxíku a já šla těsně za ním. Naposledy jsme se objali. Vdechla jsem jeho vůni. Vůně dětství, bude mi to chybět. Pomyslela jsem si. Zaujala jsem své místo v taxíku, zamávala rodině a zkoušela se psychicky nezhroutit.
★★★
Po pár minutách cesty jsem se nacházela na letišti O'hare. Spatřila jsem na hodinkách 4:56. Ještě že bydlíme tak blízko. Pomyslela jsem si. Po cestě k odbavení věcí mé oči spatřily hromadu obchůdku a tak dále.
Samozřejmě bych to nebyla já kdybych si nic nekoupila.
V mém batohu se teď nacházelo pití a nějaké sladkosti.
Mé věci už byli odbavené a teď následovalo nekonečné čekání až budeme moct nastoupit do letadla.6:58
Dvě hodiny a půl útrpného čekání bylo za mnou. Konečně. Řekla jsem si pro sebe. Když jsem objevila své místo úplně na konci letadla u okna, sedla si, pár minut se nic nedělo a když nevypadalo že by si kdokoliv chtěl přisednout, objevily se nějaké dvě staré paní páchnoucí po něčem, co se nedokázalo rozeznat.
Obě dvě byli hodně upovídané a mě to začalo lézt krkem. „Nemůžu se dočkat, bude to určitě zajímavé" ozvala se jedna z nich vedle mě.
No to teda bude pomyslela jsem si.Upřímně bylo to ještě horší než jsem si představovala. Celou cestu si pro sebe něco štěbetali a ne a ne přestat. Pokusila jsem se na chvíli usnout a možná by se mi to i povedlo kdyby se letadlo jemně nezhouplo a ty dvě paní nevyjekly. V tu chvíli jsem měla nervy na pokraji ale pokoušela jsem se krotit. Takže teď už určitě neusnu, skvělý.
★★★
ČTEŠ
He is only roomate (Joseph Quinn) CZ✔️
RomanceDevatenáctiletá Zoey Redbirdová se přestěhovala z Chicaga do Londýna kvůli její vysněné vysněné vysoké škole a to jménem London Academy of Music and Dramatic Art. Ví že tam studuje spousta celebrit ale jejím cílem je, stát se zpěvačkou. Jelikož nesn...