He is only roomate (Joseph Quinn) CZ✔️

10.

Z pohledu Zoey
Necítila jsem vůbec nic.
Žádné pocity ani své tělo. Bojím se co na mě čeká až se vzbudím.
Nechtěla jsem do toho Joea zatahovat.
Budu se mu muset omluvit.

Pokud tedy nakonec neodešel do svého pokoje ale očekávám že mě dřív nebo později najde.

Zkoušela jsem se nějak probudit, nebo najít cestu ven ale bylo to marné. Jak jsem říkala je to něco jako procházka nočními můrami a za ru dobu co jsem se do tohodle stavu dostala se jich odehrálo dost. Chtělo se mi křičet, plakat, utíkat prostě vše, jen abych to nemusela prožívat znovu. Bylo to tak nepopsatelně strašné a dohánělo mě to k šílenství. Připadalo mi jako by to byla věčnost od doby, kdy jsem omdlela. Ale snad se mýlím. Nechci tím nikoho zbytečně moc zatěžovat.
Hlavně Joea ne...

Z pohledu Josepha
Už uběhlo několik hodin od doby co jsem Zoey našel v jejím pokoji. Až se probudí budu si s ní muset promluvit. Ale ne hned, bylo by toho na ní moc.

Celou tu dobu sedím u jejího nemocničního lůžka a nehnu se od ní ani na krok. Pomalu se mi začínaly zavírat víčka ale pokoušel jsem se je nechat plně otevřené. Když jsem se chvíli díval na Zoeyinu bezvýraznou tvář, něčeho jsem si povšiml. Předklonil jsem se a zadíval se jí na tvář. Byla tam čerstvě vyrýsovaná mokrá cestička, vedoucí od jejího oka.
„Zoey?" šeptnul jsem a vzal její ruku do té své. Nevím co jsem čekal že se stane. Chvíli jsem ještě čekal ale potom jsem to vzdal. Ani jsem si neuvědomil že jí pořád držím za ruku.
Přejel jsem jí bříškem palce po hřbetu její ruky. Má tak nepopsatelně hladké ruce. Bože můj už zase myslím na závazky. Po pár sekundách ucítím, že mi Zoey nepatrně stiskla ruku. Sotva jsem stisk zaznamenal, jak moc slabé to gesto bylo. Ucítil jsem naději že by se mohla vzbudit a tak jsem to zkusil znovu. „Zoey? Zoey jestli mě slyšíš stiskni ještě jednou. Prosím" Nic se neděje ale já zkouším dál. „Zoey prosím, pokud mě slyšíš pokus se mi ještě jednou zmáčknout ruku." Nic necítím tak se dívám na naše spojené ruce. Ve vteřině okamžiku spatřím pohnutí jejího prstu. Hlasitě si oddechnu a cítím že mi oči začínají pálit. Sehnu se k jejímu uchu a zašeptám „Pokus se otevřít oči. Jde ti to skvěle, nevzdávej se."
Víčka se pohnout a já jí nadále podporuji.
„Vedeš si skvěle, pokračuj." řeknu se slzami v očích a s pozvednutými koutky úst. Dívám se na ní tak dlouho dokud nespatřím ty její nádherné lísko oříškové oči. Několikrát zamrká a svůj pohled nasměruje ke mně. Po té opět zavře oči a mně se kutálejí slzy po tvářích.

Z pohledu Zoey
Vůbec jsem netušila co se děje. Myslela jsem si že je to zase nějaká špatná vzpomínka. Ale najednou byla všude tma a zvonilo mi v uších. Bylo to nesnesitelné. Chtěla jsem říct aby to přestalo ale nemohla jsem vydat ani hlásku. Ucítila jsem něco vlhkého na mé tváři. Neměla jsem náladu zjišťovat co to je protože v tu samou chvíli jsem začala cítit své tělo a zaslechla jsem jakoby z velké dálky někoho říkat mé jméno. Chtěla jsem se pohnout ale nešlo to. Napnula jsem všechny své svaly a pokoušela se zjistit co to je. Myslela jsem si že jsem stiskla pevně ale ucítila jsem, že ze mě vzešlo jen slabé zmáčknutí.
Znovu jsem uslyšela ten hlas, jenže jsem nedokázala rozpoznat čí je.
„Zoey? Zoey jestli mě slyšíš stiskni ještě jednou. Prosím." Umírám? Je to anděl co mě táhne na onen svět? V hlavě mi to šrotovalo myšlenkami.
Opět jsem zaslechla hlas a poznala že je mužský. „Zoey prosím, pokud mě slyšíš, pokus se se mi ještě jednou zmáčknout ruku." Snažila jsem se sebevíc ale nešlo to.Nedokážu to.

Opět jsem napnula svaly a cítila pohyb svým ukazováčkem. Zaslechla jsem oddech úlevy a štěstí. Pořád jsem netušila kdo to je.
Hlas se znovu ozval akorát blízko mé hlavy, šeptem a já se v duchu zachvěla pod teplým dechem který jsem cítila na krku. „Pokus se otevřít oči, jde ti to skvěle." Už jsem poznala kdo na mě mluví. Byl to Joe. Jak byl u mého ucha ucítila jsem Dior a mint.
Pokusila jsem se víčka zvednout ale bylo to pro mě moc vyčerpávající.
„Vedeš si skvěle, pokračuj." šeptal mi neustále konejšivým hlasem. Příšerně to bolelo ale potřebovala jsem ho vidět. Potřebovala jsem zahlédnout ty jeho čokoládové oči. Zadržela jsem dech a oči otevřela. Oslnilo mě bílé světlo všude kolem mě. Putovala jsem pohledem po místnosti až jsem narazila na Joea. Viděla jsem rozmazaně ale poznala jsem že má v očích slzy. Chtěla jsem něco říct, cokoliv. Jenže mě oči začaly neskutečně pálit a neustávalo to. Musela jsem je zavřít.

★★★

Tentokrát jsem se neocitla v mých příšerných vzpomínkách ale opět s Joem. Byl to ten samý sen jako naposledy. Ten jak koukáme na film a pak...no vy víte co. Byla jsem ráda že už alespoň jsem tak nějak při vědomí.

★★★

Uběhlo pár dní od mého zkolabování. (dá se tomu tak vůbec říkat?) No a nakonec to dopadlo tak že mě dali do psychiatrické léčebny. Zase. Mám tu spolubydlící která se jmenuje Abby a dost si rozumíme. Jsme tu ze stejného důvodu PPP a sebepoškozování. Je tu o pár dní déle než já takže. Ví toho o mně víc než já sama. Když jsem jí řekla kdo je můj spolubydlící, malém vyletěla z kůže. Je docela dost hyperaktivní ale to teď potřebuju. Pozitivní energii. Nebyl to nápad Joa a docela se mi po něm u stýská. Ani jsem mu nepoděkovala za to, že bxl se mnou tu celou dobu v nemocnici. Udělám to až se vrátím. Škola už sice začala ale já se učím odsud, prý by to na mě mělo špatný vliv. Ale asi mají i pravdu.

S Abby jsme si navzájem padly do oka, zjistily, že bydlíme nedaleko od sebe a chodíme na stejnou školu. Domluvily jsme se že se musíme navštívit až nás pustí.
Povídali jsme si o všem možném a já se pomalu dostávala z depresí. I přibývala na váze.

Nebyla jsem z toho nadšená ale co jsem měla dělat. Budu to muset nějak přečkat.

★★★