He is only roomate (Joseph Quinn) CZ✔️

8.

Už jsem měl skoro hotovou večeři když jsem uslyšel pomalé kroky po schodech. Dělal jsem že o ní nevím a pokračoval v dělání večeře. Uslyšel jsem vrzání o podlahu. Otočil jsem se s spatřil jak si usedá ke stolu. Vypadala příšerně unaveně. Možná ani nespala. Když jsem říkal, že mám plán se opít, tak ten nevyšel. Dal jsem si jen toho jednoho panáka ale pak už jsem neměl náladu si dávat dalšího.
Alkohol nic nevyřeší.

„Ahoj” pozdravím ji a přinesu před ní talíř s knedlíky plněnými masem. „Ahoj a děkuju, zítra udělám večeři já.” řekne a pokusí se o úsměv. Vzdejde z toho jen slabé zvednutí koutků ale já se stejně usměju nazpátek. „Nemáš zač a nemusíme ani večeřet spolu, můžeš kdykoliv chceš.” řeknu a dojdu si pro svůj talíř. Usednu si naproti Zoey a pustím se do jídla.

Chvíli jíme a já si všímám že Zoey si jídlo jen tak postrkává po talíři. „Nechutná ti to? Nejsem zrovna nejlepší kuchař.” zeptám se. „Ne promiň já jenom... Nemám zrovna teď moc hlad, mužů to dát do lednice a sníst si to později?” odpoví. „Jasně není problém.” řeknu, ona se postaví a odnese talíř tak jak říkala. Pak už se se mnou rozloučí a stejně pomalými kroky jako přišla, tak zase odchází.

Z pohledu Zoey
Neměla jsem chuť k jídlu. Neměla jsem upřímně ani chuť do života.
S tím jídlem jsem nelhala, sním si ho potom. Snad.
Lehla jsem si do postele a dala si do uší sluchátka.
Pustila jsem si písničky od skupiny Deftones. Vždy v tomto typu hudby najdu takové zvláštní uklidnění a klid.
Zavřela jsem oči a poslouchala.

Musela jsem nejspíš usnout protože
když jsem otevřela oči a podívala se na telefon bylo 22:31. Už mi bylo stokrát lépe ale měla jsem docela hlad. Napadlo mě dát si tu večeři kterou jsem nedojedla. Vstala jsem z postele a namířila si to ven z pokoje. Naproti v hudební místnosti jsem tlumeně zaslechla písničku Battery od metallicy.

(Slyšela část na 1:10)

Byla jsem zcela ohromená. Bylo to tak přesné tak... úžasné. Napadlo mě zaklepat ale nejspíš by to nebylo slyšet tak jsem opatrně pootevřela dveře a nakoukla dovnitř.
Spatřila jsem Joa zády ke mně stojícího, s kytarou v ruce. Vešla jsem do místnosti a co nejpotišeji zavřela dveře. Opřela jsem se o zeď a zavřela oči. Jen jsem poslouchala rytmus a nechala se unášet do hlubin mé mysli.
Věděla jsem že hraje na kytaru ale naživo je to několikrát lepší než video na YouTube.

Nejspíš jsem si nevšimla že už neslyším hudbu a tak otevřu oči.
Joe stojí otočený ke mně a pokládá kytaru do stojanu.
„Ahoj, co tady děláš? Neslyšel jsem tě přicházet.”
Celou dobu ze mě nepouští oči.
„Zrovna jsem se probudila ze svého spánku a chtěla si jít sníst tu večeři, dokud jsem neslyšela písničku od jedné z mých nejoblíbenějších kapel.” odpovím. „Chceš si zahrát? Klidně odejdu pokud ti to bude vadit já...”
„Ne v pořádku jen si dojdu pro svojí kytaru do pokoje” přeruším jeho slova mými a už kráčím k sobě do pokoje.
Vezmu pouzdro ze svého obvyklého místa vedle zrcadla a vytáhnu z něho kytaru. Vydám se zpět do hudební místnosti. Znovu jsem vešla do dveří a Joe se díval do telefonu. Nejspíš mě koutkem oka spatřil jelikož vzhlédl a zvedl koutky když spatřil co držím v ruce.
„Tak co hodláš zahrát?” zeptá se mě s menším úšklebkem.
Přemýšlela jsem nad různými metalovými písničkami, když v tom mě něco napadlo. Zahraju Master of puppets. Řekla jsem si v hlavě a zapojila si kytaru. Vzpomněla jsem si na noty a začala udávat akordy.
Joe se na mě celou dobu jen upřeně díval. Jako by mě tím pohledem propaloval. Radši jsem se začala opět soustředit na hraní. Cítila jsem opět tu volnost kterou zažívám pokaždé když hraju. Jako kdyby kytara dokázala vyčistit mou hlavu od všech negativních myšlenek. Když odezněl poslední akord, uklonila jsem se a Joe se na mě díval s pootevřenou pusou.
Usoudila jsem že to znamená něco na způsob Wow to bylo skvělý nebo Máš doopravdy talent.

Chvíli jsme si povídali o hudbě když se mě zeptal „Proč si se vlastně přestěhovala do Londýna?” „Myslela jsem si že to víš.” řeknu a podívám se mu do očí. Do těch jeho nádherných čokoládových očí. „Ne, nevím. Proč?”
Zeptá se znovu. „Chci studovat na škole ve zkratce jménem LAMDA.” odpovím.

Z pohledu Josepha
Tak ona bude chodit na stejnou školu jak já a ještě k tomu spolu budeme bydlet? Fakt skvělý. Ale musím uznat že má doopravdy talent. Když hrála Master of puppets nemohl jsem z ní odtrhnout oči. Viděl jsem na ní jak si to užívá, jak překypovala blahem.
Je pro tu školu jako stvořená.
Když dohrála měla v očích několik jiskřiček a mně to udělalo upřímnou radost. Bože můj já jsem doopravdy nepoučitelný, řekl jsem si přeci bez závazků. Musím okamžitě přestat. A to slovo okamžitě, myslím okamžitě.

★★★

Jen bych vám moc ráda poděkovala za 100 přečtení! Pro někoho to možná není moc ale já si toho neskutečně vážím :). Zároveň vám všem chci popřát šťastný nový rok a užívejte života.