Díval se na ni, jeho oči byly chladné, bez zájmu. Po bolesti nebylo ani stopy. Sakura si založila ruce na prsou. Zamračila se. Chvilku si navzájem dívali do očí. Itachi se po chvilce odvrátil a zahleděl se do stropu.
Sakura vzala kalíšek s vodou a pomalu se roztřesenými kroky přibližovala k Itachimu. „Jenom klid, není ve stavu, ve kterém by ti mohl ublížit!" okřikla se v duchu. Klekla si k němu, snažila se dýchat pravidelně, ale třas jí nechtěl opustit.
„Přinesla jsem ti vodu. Měl by ses napít," natáhla ruku s kalíškem k němu.
Itachi pořád zíral do stropu. Sakura stáhla ruku pryč. Prohlížela si Itachiho, pravou ruku měl přeloženou přes břicho, dýchal pravidelně s občasným škubnutím.
„Bolí tě ta rána na boku?"
Zase bez odpovědi, Sakura se zamračila ještě víc. Sevřela hrníček pevněji.
„Takže tu budeš jenom ležet, civět do stropu a předstírat, že tady nejsem?"
Opět bez odpovědi.
„Tak hele! Já nevím, jestli vy Uchihové máte tuhle aroganci v krvi, nebo jak, ale já se ti tady snažím pomoct! Takže bych ocenila, kdyby ses aspoň trochu snažil spolupracovat!" třískla hrníčkem vzteky o zem.
Hrníček praskl a rozbil se, voda se rozlila všude. Sakura se řízla o střepy do prstu.
Itachi sebou polekaně trhl, nevěřícně koukal na dívku vedle něho. V boku ho nepříjemně zabolelo. Vůbec nečekal, že by v tak mile vypadajícím děvčeti mohla být taková zloba. Doufal, že když ji bude ignorovat, tak odejde a nechá ho být. Ona však seděla dál na místě, cumlala si pořezaný prst a probodávala ho pohledem. Zamyslel se nad tím, co řekla.
„Vy Uchihové? Ty snad znáš ještě jiného Uchihu kromě mě?"
„Do toho ti nic není!" vyštěkla na něj.
Itachi se na ni zamračil. Musí znát jeho bratra, vypadá, že je i ve stejném věku jako on. Jestli ale zná Sasukeho, tak jak to, že je ještě naživu? Pochyboval o tom, že by si jeho bratr nechal ujít šanci ho zabít. Že by mu to ta dívka neřekla? Donesly se k němu zvěsti, že se Sasuke vzdal pomsty a vrátil se do Listové. Ale on nevěřil, že by se jeho bratr tak snadno vzdal, na to byl až příliš temperamentní. Nejspíš je všechny pěkně tahá za nos.
Pokusil se trošku pohnout, leželo se mu strašně nepohodlně, tím ale vyvolal novou vlnu bolesti.
Sakura pozorovala Itachiho, jak se na ni zamračeně díval. Možná to trošku přehnala. Na druhou stranu to pomohlo, konečně ji přestal ignorovat. Itachi se pohnul, tvář se mu zkřivila bolestí. Zranění ho určitě musela hodně bolet.
„Ještě by ses neměl hýbat. Rána se pořád ještě nezahojila."
Itachi se na ni jenom zamračil a zkusil se pohnout znovu.
„Já to myslím vážně, nehýbej se," chytla ho za rameno, aby ho udržela v klidu.
„Tak si zkus ležet hodiny na těhlech zmuchlaných starých hadrech a vydržet v klidu," odsekl chladně.
Sakura vzdychla. „Můžu je zkusit narovnat, ale to bych tě musela nejdřív zvednout a asi by to pro tebe nebylo zrovna příjemný."
„Já se dokážu zvednout sám, nepotřebuju asistenci malý holčičky," odpověděl povýšeně a s vypětím sil se začal pomalu zvedat.
Sakura s rukama založených na prsou sledovala, jak se Itachi snaží zvednout na nohy. Nebýt té rány na boku a starosti, aby zase nezačala krvácet, tak by se snad Itachimu i smála. Bylo na něm vidět, že má, co dělat, aby se zvedl, a nejspíš ho to i hodně bolí, ale snažil se vypadat, jako že to nic není. Výsledkem toho všeho byla komická grimasa v jeho obličeji.
