Sakura kráčela směrem k hlavní bráně. Celé tělo ji bolelo, Hokage jí dala pořádně zabrat. Teď už netrénují tak často jako dřív, ale i tak to stačí, aby ji pár dní bolelo úplně všechno. Štvalo ji, že nemohla s Narutem a Sasukem na misi, místo toho musela zítra něco vyřídit pro Lady Tsunade ve vedlejší vesnici. Ani se jich nestihla zeptat, kdo ráno vyhrál, ale podle toho, jak se Naruto spokojeně šklebil a Sasuke se na něj zas díval jako kdyby mu chtěl utrhnout hlavu, tak by tipovala, že vyhrál Naruto. Kakashi-sensei a kapitán Yamato si s nimi na misi asi užijí, Sasuke se s prohrou jen tak nesmíří.
Cesta jí trvala déle než obvykle, nepospíchala. Popravdě se jí tam ani moc nechtělo. Ale zase co kdyby se Itachimu přitížilo. Nebo by utekl a zaútočil na Listovou. To asi možná ne, ale kdyby ho chytli a zjistili, že ho tu Sakura ukrývala a nikomu o tom neřekla... Měla by z toho hodně velký průšvih.
Před chatou se zastavila a prohlédla si okolí. Nikde neviděla nic neobvyklého. Doběhla k chatě. Otevřela dveře a vešla dovnitř. Itachi byl už vzhůru, jenom se na ni podíval a pak se zase odvrátil.
„Jak se cítíš?"
„Líp než včera."
Položila tašku na stůl a šla přímo k němu. Posadila se. Potřebovala mu zkontrolovat zranění, ale moc se jí do toho nechtělo, když byl vzhůru.
„Můžu?" zeptala se.
„Dělej si, co chceš."
Sakura se pořádně nadechla a vydechla. Dneska rozhodně neměla náladu se s ním hádat. Naklonila se k němu, vyhrnula mu tričko a začala sundávat obvaz. Cítila, jak se jí pomalu žene horko do tváří. Uklidni se, nejsi přece žádná puberťačka. Jsi zkušený ninja-medik! Ale i přesto byla za chvilku rudá jak rak.
Itachi měl krásně vypracované břicho, jak to že si toho předtím nevšimla. Zavrtěla hlavou. No tak, soustřeď se, musíš mu zkontrolovat zranění. Rána v boku vypadala o mnoho lépe. Zvedla se, došla pro mastičku a posadila se zpět. Otevřela víko a začala mu ji pomalu roztírat na boku. Itachi sebou lehce škubl.
Pořád si musela dokola opakovat nádech, výdech, nádech, výdech. Co to s ní sakra je?
Ucítila jeho pohled na sebe. Otočila se a podívala se mu přímo do očí. Bylo v nich cosi, co nedokázala identifikovat. Tyhle oči už viděla. Byli úplně stejné jako když ho před pár dny našla. Zase ta ukrytá bolest, kterou by nikdo nebyl schopný odhalit. Kdo by taky byl tak hloupý a podíval se Uchihovi Itachimu do očí. Jeho genjustsu jsou hodně silný, vždyť dokonce odrovnal na pár dní Kakashiho-senseie. Sakura se doslova topila v jeho očích, až se to nedalo vydržet. Odvrátila se, popadla obvaz, začala mu obmotávat pas a možná trochu prudčeji ho utáhla. Protože Itachi sebou znovu škubl. Vstala a šla zpátky ke stolu. Vybalila jídlo, co přinesla a šla zpátky k němu.
„Máš hlad?"
Zavrtěl hlavou místo odpovědi.
„Musíš aspoň trochu jíst, jestli se chceš uzdravit."
Podíval se na ni. „Nemám hlad."
Sakura položila krabičku s jídlem na zem. Došla zpět ke stolu a posadila se a opřela si hlavu o ruku. Zahleděla se ven z okna. Pozorovala, jak se venku hýbají stromy ze strany na stranu. V chatě bylo ticho, občas zavrzaly prkna, ale to bylo vše. Podívala se zpět na Itachiho. Ležel na zádech, hrudník se mu lehce zvedal nahoru a dolu, pohled měl upřený na strop. Vypadal, že je ponořený někde ve svých myšlenkách. Sakuře to začalo lézt na nervy, nesnášela ticho.
Nadechla se. „Včera jsem byla s kamarády na rámenu, a ti dva se začali straně hádat o to, kdo je rychlejší, až to skončilo sázkou, že ten, kdo bude na místě tréninku první, tak musí platit tomu druhému rámen." Sakura koukla na Itachiho, jestli ji poslouchá, ale ten jen dál předstíral, že tam není. To ji neodradilo a pokračovala dál v mluvení.
„Dneska ráno jsem měla trénink s mojí sensei a nemohla jsem se jít na ně podívat. Sensei na mě byla dneska hodně tvrdá, nejspíš měla ráno pěknou kocovinu. Dokonce mi ani nedovolila jít s mým týmem na misi, místo toho musím donést jejímu známému léky vedle do vesnice. Nestihla jsem se zeptat, kdo z těch dvou vyhrál. Tipovala bych, že to vyhrál Na... to pako, ale jistá si tím nejsem."
Dívka brebentila dál, Itachi se jí ze začátku snažil neposlouchat, nakonec ho zvědavost přemohla. Moc si to nechtěl přiznat, ale dívka s růžovými vlasy ho začala zajímat. Podle toho, jak vystupovala, tak byla hrdá na to, že je ninja. Měla v sobě skrytý oheň. Rozhodně nevypadala na někoho, kdo by jen tak udělal něco proti pravidlům, a přesto ho zachránila, místo toho aby ho zabila. Každý den za ním chodila, ošetřovala mu zranění, dneska dokonce přinesla jídlo. Koutkem oka na ni pohlédl, zrovna zuřivě gestikulovala a vyprávěla něco o nějakém malém zmetkovi, který se snažil napodobit ji v nějaké úchylné technice, a že pak od ní dostal nehoráznou nakládačku. Itachi se pro sebe usmál, vypadala hodně komicky.
Itachi zbystřil, když si začala stěžovat, že jeden člen týmu jí úplně ignoruje a chová se, jak nafoukanej spratek. Trošku mu to sedělo na jeho bratra. Vyptávat se jí ale nechtěl. Takovou radost jí neudělá.
Dívka se zničeho nic zvedla. Začala hrabat v tašce, něco vytáhla a šla k němu.
„Přinesla jsem ti nový oblečení, to, co máš, je hodně zničený."
Zamračil se na ni a odvrátil se. Slyšel, jak jde zpátky ke stolu a pak šramot.
„Už musím jít. To jídlo sněz, až budeš mít hlad." Zazněly kroky, bouchnutí dveří a byla pryč. Itachi chvíli počkal a pak se pokusil zvednout, v boku mu zapíchalo, zatnul zuby a posadil se do sedu. Je tak otravný, že se to hojí pomalu. S těmi třemi zmetky si to ještě vyřídí, až bude zpátky ve formě. Nejdřív ale musí zjistit, jak se to má se Sasukem, pokud se opravdu vzdal pomsty, tak bude třeba, aby se zase zapálil plamínek nenávisti. Nemůže to nechat jen tak být, čeká na něj opravdu hodně dlouho.
Podíval se na krabičku s jídlem, v břiše mu zakručelo, měl hodně velký hlad. Natáhl se pro krabičku, otevřel ji a pustil se do jídla. Růžovláska zítra bude mít zas ten její triumfální výraz. Bylo to velmi dobré. Zhltnul to během pár minut. Odložil prázdnou misku na podlahu vedle sebe.
Opřel si hlavu o zeď a zavřel oči. Být takhle blízko Konohy bylo pro něj hodně bolestný. Neustále se mu vracely vzpomínky, na které si už nikdy nechtěl vzpomenout.
