Musí ho varovat! Rychle se řítila Konohou. Pokud ho chytnou, budou z toho vážné problémy. Nejenom pro ni, ale hlavně pro něj. Sasuke by se z toho zbláznil a zcela jistě by ho chtěl zabít. To nedopustí! Řekne mu ať odejde. Proběhla kolem dvojice hlídačů brány. Plná obav, nevnímající okolí se hnala k cíli.
Zbytek cesty utekl jako voda. Vrazila do chaty.
„Ita..." Zarazila se, místnost byla prázdná.
Ruka jí spadla u kliky a oněmělá zírala do prázdné místnosti. Zachvátila ji panika. Kam zmizel? Co se stalo? Chytli ho snad ninjové z Konohy?. Se zrychleným dechem se rozhlížela kolem sebe. Pátrala po nějakém náznaku, co by jí řeklo, co se stalo. Její pohled padl na stůl. Ve staré váze byla kytice čerstvě natrhaných kopretin. Vykročila směrem ke květinám. Odešel. Měla by cítit úlevu, místo toho jí bylo spíš do pláče. Už ho nejspíš nikdy neuvidí. Vytáhla květiny z vázy a přivoněla si k nim. Zamrkáním potlačila slzy a snažila se uklidnit. Nemůže přijít na cvičiště ubrečená. Ty dva hňupové by si ničeho nevšimli, ale senseiovi by to neuniklo. Roztřesenými rukami dala květiny do tašky, nechtěla je tady nechat. Chvíli hleděla na prázdnou vázu, pak se s povzdechem otočila a chtěla odejít. Leknutím sebou trhla a srdce jí začalo splašeně bít. Ve dveřích stál tmavovlasý člen jejího týmu a udiveně si prohlížel místnost.
„Co, co tady děláš Sasuke-kun?" úsměvem se snažila zakrýt nervozitu.
„Co děláš na takovým místě ty?"
„Já... Ehm, něco jsem si tu zapomněla, když jsem byla předevčírem trhat bylinky."
„Tady?" znechuceně zatěkal očima po okolí.
„Ano, mám tu větší klid než doma."
Neodpověděl, jenom si pořád prohlížel místnost.
„Pořád si mi neodpověděl, co tady děláš ty."
Zarazil si ruce do kapes a aniž by se na ni podíval, otočil se k odchodu.
„Přijdeme pozdě."
Celým tělem jí projela zuřivost. Co si sakra o sobě myslí? Sleduje jí, klade jí otázky, jak kdyby se o ni zajímal a pak se neobtěžuje odpovědět a prostě si odkráčí? Vztek jí začal projíždět celým tělem. Začala se těšit na to, až s ním bude dneska bojovat. Pár ran navíc by mu jistě neuškodilo.
Celou cestu bylo ticho. Sakura byla ponořená ve svých myšlenkách. Kam zmizel? Vrátí se zpátky k Akatsuki? Zabolelo ji u srdce, když na to pomyslela. Nebyla si jistá, jestli by proti němu dokázala bojovat.Je snad zrádce, že ju napadají takové myšlenky? Proč se s ní nerozloučil? Jasně, chtěla ho poslat pryč, ale nečekala že to tak bude bolet.
„Dneska si nějak zamlklá," vytrhl ji z myšlenek Sasuke.
„Špatně jsem spala," odsekla
Měřil si ji podezřívavým pohledem.
„Co ti řekla hokage?"
Zarazila se a podívala se na něj. Tak proto ji sledoval. Chtěl zjistit, co se děje. Že by něco tušil? Ne, určitě to neví. To by tu nestál tak klidně a netahal z ní informace. Musí si něco vymyslet, slíbila že klukům prozatím nic neřekne. Oba by určitě začali vyvádět jako diví.
„Ale, potřebovala jsem se s ní poradit o receptu jedné masti. Bude se nám teďka hodit, když budeme tak často trénovat. A pak jsem si vzpomněla, že jsem si nechala pár bylin v té chatce a běžela jsem pro ně, abych tam pak nemusela večer po tréninku."
Chvíli se na ní pochybovačně díval a pak bez jediného slova vykročil dál. V Sakuře rostl hněv. Doslova se zuřivostí nosorožce napochodovala na prostranství. Ignorovala Narutovy vzteklé poznámky o tom, že jdou pozdě. Odhodila tašku ke stromu a založila si ruce.
„Dneska začneme soubojem Naruto proti Sasukemu. Sakuro ty si můžeš na chvíli sednout," spustil sensei. Osud jí fakt nepřál.
Pozorovala kluky, jak se pustili do boje a nejspíš se u toho dost mračila, neboť u ní objevil učitel. Leknutím nadskočila, když na ni promluvil.
„Neboj, Sakuro, znovu už se to nestane. Sasuke nás už kvůli pomstě znovu neopustí. To nedovolím. Nikdo z nás to nedovolí," díval se na ni.
Zvedla udiveně jedno obočí. Jak?
„Lady Hokage mi řekla, že o tom víš."
Samozřejmě. Jak jinak. On ví prostě všechno. Otevřela pusu aby něco odpověděla.
„Prozatím jim nic neříkej, potřebují ještě nějaký čas trénovat v klidu," přerušil ji.
Přikývla na odpověď. Mrkl na ni a pak začal hulákat na chlapce, ať se přestanou flákat a začnou pořádně bojovat. Zbytek dne se jí sléval do chaosu myšlenek a boje.
„Jdeš s námi na rámen, Sakuro-chan?" zeptal se s nadějí v hlase Naruto, když došli k bráně.
Zavrtěla hlavou. „Půjdu si lehnout. Není mi nějak dobře."
„Chceš doprovodit domu?" zeptal se jí druhý člen týmu.
Oba na něj hleděli trošku vyjeveně. Dotyčný měl ruce zaražené v kapsách a hleděl na druhou stranu. Zdálo se jí to nebo vypadal nervózně? Naruto se začal otravně hihňat.
„Tak se tu mějte, já vyrážím, pááá." Pelášil od nich pryč.
„Naruto!" vykřikla, ale to už byl pryč.
„Blbec," utrousil si pro sebe Sasuke a vykročil směrem k jejímu domovu. Cestou toho moc nenamluvili, její společník kráčel pár kroku před ní a ona neměla dost energie na to srovnat s ním krok. Poděkovala mu za doprovod domů a zalezla do dveří.
Plácla sebou do postele. Hleděla do stromu. Je pryč. Po tváři jí začali téct slzy. Hruď jí bolela. Už ho nejspíš nikdy neuvidí. Objala květiny, co vyndala z tašky, pevněji. Stočila se do klubíčka.
Stál na kopci. Pozoroval pomocí vrány dívku, jak spí v posteli s květinami v náručí, značnou chvíli. Ukončil pozorovaní a zahleděl se na hvězdy. Nastal čas pokračovat dál v jeho původní plánu. Doufal, že bude mít možnost jí to všechno vysvětlit. Chtěl, aby znala pravdu a přál si, aby mu to jednou všechno odpustila. S povzdechem vykročil vpřed.
