Sasuke se opíral o strom. Těžce oddechoval. Trénoval opravdu hodně tvrdě, neboť je tu stále jedna věc, kterou musí udělat. Co ho ale překvapovalo, že s ním ten blb zvládá držet krok. Vypadalo to, že je do tréninku zapálenější víc než on. Když se tenkrát probudil v nemocnici, hned po tom, co se jim společně podařilo porazit Orochimara, Naruto stál u jeho postele, ruce měl založené na prsou a spiklenecky se na něj usmíval. S naprostou samozřejmostí mu oznámil, že mu pomůže porazit jeho bratra. Žádný škemrání a prosení, aby se vzdal pomsty. Než mu ale stihl cokoliv říct, do místnosti se vřítil další člen jeho bývalého týmu. V obličeji byla celá červená a ubrečená, hlasitě děkovala blonďatému ninjovi a pak se vrhla přímo na něho. Kakashi jen stál ve dveřích a spokojeně se na ně culil.
Po týdnu neustálých návštěv všech jeho spolužáků a domlouvaní, nakonec souhlasil, že v Konoze zůstane. Hlavně kvůli tomu, aby od nich měl už konečně klid.
Den po tom, co ho pustili z nemocnice, se hned pustili do tréninku. Naruto se pořád ještě učil ovládnout větnou podstatu, takže na ně ze začátku dost často dohlíželi. Poslední dobou byli ale na prostranství sami a měli konečně šanci věnovat se jejich plánu.
Sakura se hrbila nad stolem. Připravovala speciální výživové pilulky pro členy jejího týmu. Dřeli opravdu tvrdě. Taky měla tak trochu výčitky z toho, jak je včera odbyla. Chápala, že Naruto musí trénovat hodně tvrdě, ale Sasuke už neměl důvod se tak dřít. Nejspíš má strach, aby nezůstal pozadu. Ti dva spolu vždycky soupeřili.
Podívala se na hodiny, měla by sebou trochu hodit, už je skoro poledne. Doválela poslední kuličku, uložila ji do košíku a dala se na odchod.
„Jdu se podívat na kluky, jak trénují, zatím ahoj," zahulákala na rodiče, a vyběhla ze dveří.
Během chvilky byla na místě. Prostranství vypadalo, jako by tam bojovaly snad stovky ninju. Skoro nikde nerostla žádná tráva. Sem tam se dala zahlédnout menší díra v zemi. Opravdu jí zajímalo, co ty dva trénují za techniku.
Někde uprostřed stáli kluci a dohadovali se. Naruto vypadal, že trénuje několik dní v kuse. „Ty pilulky mu přijdou určitě vhod," pomyslela si, chtěla položit koš na zem tak, aby si ho všimli, a odejít.
Jenže to už si jí všimli a jeden se rozběhl směrem k ní.
„Ahoj, Sakuro-chan! Tys nám něco přinesla?"
Usmála se na něj a kývla hlavou. Druhý se pomalu šoural za nimi, ruce v kapsách a výraz měl, jako by ho strašně obtěžovalo, že je přerušila uprostřed debaty. Mladou kunoichi to snad poprvé netrápilo, sledovala spokojeně, jak si ninja v oranžovém vzal hrst kuliček a narval si je všechny naráz do pusy.
„Dej si jich taky pár, budeme je potřebovat, Sasuke," pobízel ho s plnou pusou.
„Možná později, zatím se necítím unaveně."
Jenom pokrčil rameny, vzal si ještě pár kuliček a zase odběhl. Zbylí dva členové týmu jen tak chvíli stáli a dívali se před sebe. Kolem foukal příjemný vánek. Naruto začal být po chvíli pěkně netrpělivý a začal hulákat na Sasukeho, ať už jde, že musí trénovat.
„Ten se snad nikdy neunaví, co?" otočil se na ni.
„Občas bych si přála mít takovou výdrž jako on."
Otočila se směrem k němu. Díval se na ni. Vlasy se mu lehce hýbaly, jak si s nimi pohrával vítr.
„Já už budu muset jít." Chtěla se otočit k odchodu.
„Nezůstaneš tu?"
„Nemůžu, potřebuji vyřídit pár věcí."
„Nemáš mít dneska volno?"
Zarazila se. Nebyla zvyklá, že by jí pokládal tolik otázek. Otočila se zpět na něj a nasadila ten nejpřátelštější úsměv, co v tu chvíli svedla.
„Potřebuji si natrhat pár bylinek a pak ještě musím zařídit několik věcí pro mamku."
„Tak to tě nebudu zdržovat." Nečekal na odpověď a šel rovnou za Narutem.
Jenom na něj němě zírala. Nakonec se otočila a vydala se pryč.
Šla pomalinku. Nikam nepospíchala, užívala si klid kolem ní. Měla ráda dny, kdy měla volno a mohla utéct z Konohy. Poslední měsíc byla skoro pořád zavřená v nemocnici.
Už mezi stromy zahlédla otevřené dveře a Itachiho sedícího na schodech, opíraje se o zábradlí.
„A já jsem neopatrná. Pche," podrážděně si odfrkla.
Namířila si to rovnou k němu. Všimla si, že má zavřené oči. „Tak on si tu ještě spí!" Byla naštvaná ještě víc. Nemělo cenu kontrolovat okolí, když si tu tak bezstarostně sedí. Zastavila se přímo před ním. Založila si ruce na prsou a čekala.
„Dobré ráno, růžovlásko," pozdravil s náznakem úsměvu, oči měl ale pořád zavřené.
„Dobré poledne. Nepřijde ti trochu nebezpečný se tady takhle vystavovat?"
Otevřel oči a tázavě se na ni podíval. Chvíli si navzájem hleděli do očí. Pak pohledem uhnula a předstírala, že si prohlíží nehty.
„Vstávej, dneska se jdeme projít."
„Kam chceš jít?"
„To je překvapení."
Zvedl se a naklonil se k ní tak blízko, že jejich obličeje od sebe dělilo jen pár centimetrů. Srdce se jí rozbušilo jako splašené, cítila, jak se jí žene horko do tváří. Odstrčila ho, rychle se otočila a rázně vykročila směrem k místu, kam chtěla dojít.
„Kam se tak ženeš?" snažil se ji doběhnout.
„Nikam," odsekla, ale trochu zpomalila.
Šli vedle sebe. Ani jeden z nich nic neříkal. Les kolem šuměl, žil si vlastní životem. Sem tam ve křoví něco zapraskalo. Nad hlavami jim poletovali ptáci a vesele švitořili. Byla z nebezpečného člena Akatsuki trošku nervózní.
Místa nebyla od sebe daleko, přesto chůze trvala několik minut.
„Spalo se ti dobře?" prolomila ticho.
„Docela i jo, už si na tu podlahu začínám zvykat."
Párkrát přikývla a pokračovali v mlčení.
Stromy se rozestoupily, takže se ocitli na větším prostranství. Místo nevypadalo nijak zvláštně, prostě jen obyčejná louka. Rozhlížel se kolem. Tráva byla lehce pod kolena, rostly tam různé květiny a hodně plevelu. Pohled stočil na svou společnici, chtěl vědět, co je na tom místě tak zvláštní. Nic však neřekl, protože dívka celá jenom zářila. Odhodila brašnu a pomalými kroky došla na místo, kde rostly bílé květiny. Jednu z nich si utrhla a dala si ji za ucho. Zasněně se usmívala. Zavřela oči a zaklonila hlavu. Na obličej jí dopadaly sluneční paprsky. Jednoduše tam jen tak stála. Ten výjev ho úplně dostal. Nevydržel to a vykročil směrem k ní.
Cítila, jak ji hřeje slunce na tvářích. Vnímala atmosféru toho místa. Měla nutkání si lehnout do trávy a nic nedělat. Uslyšela šustění trávy pod kroky přicházející osoby. Málem zapomněla, že je tu celou dobu s ní. Nastalo ticho. Otevřela oči. Stál přímo před ní, ve tváři se mu zračil úžas. Jedním malým krokem se přiblížil a objal ji kolem pasu. Opřel si bradu o její rameno. Srdce jí divoce začalo tlouct. Ovinula mu paže kolem krku a přitáhla se k němu blíž. Cítila každý jeho pohyb, včetně tlukotu srdce. Snažila se ten okamžik co nejvíc vychutnat. Nejradši by takhle zůstala napořád.
Když se blížila ke Konožské bráně, byla už tma. Ještě teď cítila ruměnec ve tvářích. Už dlouho nezažila tak nádherný den. Hodiny seděli v trávě, povídali si, jedli, odpočívali. Na mysl jí přišlo obětí a zrudla snad ještě víc.
Z lesa kousek před ní vylezly dvě známé postavy. Spíš jeden, ten druhý měl ruku kolem jeho ramen a opíral se o něj celou váhou. V podstatě na něm visel. Rozběhla se přímo k nim.
„Sasuke-kun!"
