S H E |FF One Direction cz

08.| Need the feel

† Netuším, co říct-um- tak snad, enjoy it :3 Vím, že je to mizerné, ale tak nějak tuším, že líp to nenapíšu ani za boha :(

H A R R Y' S_P O V

„Stejně si myslím, že bys mu to měl říct."

Věnuji Louisovi nesouhlasný pohled. Proč já idiot se mu se vším svěřoval?! Teď mi nedá pokoj, dokud celou tuhle záležitost nevyřeším, což bych opravdu rád udělal, kdybych jen do háje tušil jak! „Mohl by jsi to laskavě nechat být?!" Zavrčím otráveně, pohled upřený k velkoplošné obrazovce televize, kde právě běží golfový turnaj.

„Jestli se Niall o Aiden dozví, ublíží mu to." Domlouvá mi.

„Proč?! On ji přeci nezná! Nic o ni neví, já ano!" Křiknu podrážděně, až sebou Louis polekaně cukne. "Promiň." Vydechnu zahanbeně a věnuji mu omluvný pohled. „Já o ni zkrátka nemůžu přijít." Hlesnu zoufale, zatímco Louis se zamračí.

„Ty ji miluješ." Zašeptá nevěřícně.

„Co?! Ne!" Vyjeknu, ale moc dobře vím, že lžu sám sobě.

„Jsi špatný lhář." Pronese Louis vážně, probodávající mě upřeným pohledem.

„Netuším, jestli je to láska." Namítnu. „Ale něco podobného jsem ještě nikdy necítil." Přiznám neochotně.

„Tak to je v prdeli." Konstatuje Louis a rukou si prohrábne vlasy. „Tohle bude pohroma." Dodá zachmuřeně.

Od rozchodu s Eleanor vidí ve všem jen to špatné a jeho katastrofické scénáře mě občas skutečně děsí.

„Všechno bude v pohodě, neboj." Ujišťuji ho, snažící se možná uklidnit spíš sám sebe. "Stačí se postarat o to, aby Niall nezjisti pravdu." Jak prosté Stylesy, nic inteligentnějšího tě nenapadlo? Nejradši bych si nafackoval.

„Čau lidi, jsem zpátky!" Rozlehne se domem dobře známý hlas, podbarvený irským přízvukem. My o vlku a vlk-však to znáte. „Hádejte, koho jsem potkal?" Zjeví se Niallova blonďatá hlava ve dveřích, zatímco na tváři mu září široký úsměv.

„Obamu?" Hádám. Vzhledem k jeho nadšení by to odpovídalo.

„Niall potkal Obamu?" Zjeví se v obýváku zmatený Liam, následovaný Zaynem, ti dva si byli na terase pravděpodobně zakouřit. Neříkám, že jejich zlozvyk odsuzuju, jen-no dobrá, odsuzuju ho, je to nechutný. 

„Obamu ne." Zavrtí Horan hlavou a uvelebí se v křesle, pohled upřený k televizi. „Zato Harryho novou holku ano." Ztuhnu.

„Aiden?" Ujistí se Louis, že má Niall skutečně na mysli onu osůbku, ke které směřuje devadesát procent mých zmatených myšlenek. ¨

„Jo." Potvrdí, aniž by se přestal usmívat.

„Proboha kde?" Zděsím se.

„Ve skate parku, zkrátil jsem si přes něj cestu z Nando's a našel ji sedět na jedné rampě. Víš o tom, že jezdí? A dost dobře." Dodá.

„A-a ona tě poznala?" Koktám jako ten největší idiot.

"Ne, pro ni jsme One Nevím-jak-dál." Cituje ji a pobaveně se ušklíbne. "Myslela si, že jsem fanoušek."

Možná, že právě to je jeden z důvodů, proč jsem Aiden tak posedlý. Pro ni nejsem Harry Styles, ten zpěvák z One Direction, pro ni jsem jen obyčejný Harry, ten kluk, kterého trefila golfovým míčkem.

Líbí se mi ten pocit, potřebuji ho cítit, potřebuji JI.

"Víš o tom, že vaše fotka koluje Twitterem? Netušil jsem, že už jste tak daleko." Rýpne si Zayn, za což ho obdaruji vražedným pohledem.

"Ty mlč!" Namířím na naši arabskou pětinu ukazováčkem. "Nebo začnu taky mluvit a buď si jistý, že to nechceš!" Zasyčím výhružně, načež si uvědomím jistou maličkost, která mě donutí se nechápavě zamračit.

"O jaké fotce se to bavíme?" Zeptám se nejistě. Místo odpovědi mi Zayn podá svůj iPhone.

"Do prdele." Hlesnu.

Byl jsem tak zmatený, zaskočený a po tolika měsících zase skutečně šťastný, že jsem opomněl následky, které si ponesu. Neměl jsem se s Aiden ukazovat na veřejnosti, neměl jsem po ni žádat, aby se mnou trávila čas a už vůbec jsem ji neměl dovolit, aby mě skoro políbila. Jsem sobec, neskutečný, sebestředný kretén, který si užíval vzácné chvíle, kdy se konečně zase cítil na živu, přehlížející onen fakt, že tím někoho zabíjím.

Aiden bude tou, kdo to odnese, to ji svými činy odsuzuji k záhubě. 

"Musím jít." Vyjeknu a prudce vstanu, cpoucí iPhone Zaynovi do ruky.

"Harry počkej! Kam jdeš?!" Slyším za sebou Liamův křik, ale neotočím se, natož abych zastavil a vyslechl si jeho kázání, či se stal obětí jednoho z jeho dalších výslechů.

V předsíni popadnu kabát, klíčky od auta a než mě kdokoli stihne zadržet, vyřítím se ven, jako by šlo o život. Popravdě jde o mnohem víc, jde o NÍ. O dívku, kterou hledám poslední dva roky a bez které se cítím jako nebožtík napěchovaný v rakvi, odpočítávající vteřiny zbývající do chvíle, než ho zahrabou několik sáhů pod zem.

Přehlížím veškeré dopravní předpisy a ignoruji i onen fakt, že nemám zapnutý bezpečnostní pás. Cíl mé cesty se neúprosným tempem blíží a má nervozita stoupá. 

Co se to se mnou ksakru děje?!

Zaparkuji na zákazu stání a v rychlosti zamknu auto, mířící svižným tempem do skateparku, modlící se, abych ji tam ještě zastihl. Štěstí je na mé straně, jako by mi vyšší síly záměrně dávaly onu vzácnou možnost, napravit své chyby a vyprosit si u ní odpuštění za své stupidní chování.

"Zvláštní místo na přemýšlení." Skvěle! Bravo Harry! Větší kravinu jsi opravdu říct nemohl, tleskám ti.

Polekaně sebou cukne a otočí se mým směrem. 

"Harry?" Zamrká překvapeně. "Jak jsi mě našel?"

Věnuji ji šibalský úsměv. "Jsem Harry Styles." Odvětím, na což reaguje protočením očí. Uchechtnu se a popojdu blíž k rampě, na které Aiden sedí. "Niall mi řekl, kde tě najdu." Pokrčím rameny a rukou zajedu do vlasů, které ledabyle prohrábnu, snažící se tak zaměstnat své třesoucí se ruce. Kdyby jen tušila, co se mnou dělá.

"Proč jsi mě hledal?" Povytáhne zvídavě obočí. "Chci se ti omluvit za dnešní odpoledne." Nechápavě se zamračí. "Jestli tu někdo někomu dluží omluvu, tak já tobě." Namítne. "Cože?" Povzdechne a za pomocí rukou se vyhoupne na nohy, načež bez větších potíží seběhne rampu, vracející se na pevnou zem. 

"Viděla jsem tu fotku." Zamumlá a sklopí zrak k zemi, aby nemusela čelit mému upřenému pohledu. Nechci na ni tak zírat, přísahám, ale nemůžu si pomoc! Nedokážu od ní odvrátit pohled. "Um-stále nechápu, proč by ses ty měla omlouvat?" Mýknu rameny a když už se nadechuje k odpovědi, zastaví ji můj varovný pohled. Ještě jsem neskončil, takhle má řeč vypadat neměla a pokud to neřeknu teď, tak už pravděpodobně nikdy.

"Je mi líto, že jsem se s tebou ani pořádně nerozloučil. Chtěl jsem ti toho tolik říct, ale zůstal jsem zamrzlý kdesi uprostřed toho všeho, takže bych to rád řekl teď." Skousnu si spodní ret a na okamžik semknu víčka, pečlivě si promýšlející svoji řeč.

"Vím, že pohybovat se v mém světě není jednoduché a platí se za to vysoká daň, ale čas strávený s tebou pro mě hodně znamená a nejsem připravený se ho vzdát. Nechci se ho vzdát." Tón mého hlasu je naléhavý, zatímco uvnitř mě se mísí desítky emocí, které nejsem schopný pojmenovat. 

"Bude to boj s mnoha ztrátami, ale můžeme vyhrát." Zašeptám. "Záleží jen na tobě jestli ti za to stojím a pokud ano, přísahám, že tě nikdy neopustím. Ale když se rozhodneš, že v tvém životě nemám žádné místo, odejdu."