S H E |FF One Direction cz

09.| If I'am worth it

A I D E N' S_P O V

Vracím se zpět do skateparku k rampě, kde jsem ještě před několika málo minutami seděla a snažila se urovnat si myšlenky, což se mi díky jisté osobě jménem Niall Horan nepodařilo.

A proč že se to vracím? Protože má vysoce inteligentní maličkost tam samozřejmě zapomněla svůj nový iPhone.

Lehce vyběhnu na vrcholek rampy a s úlevou popadnu nakousnuté jablíčko, uschovávající ho do kapsy džínsů.

Můj pohled zabloudí k tmavnoucí obloze, poseté slabě zářícími hvězdami.

Depka se z neznámého důvodu opět hlásí o slovo a přestože je mi ukrutná zima, skončím opět sedící na kraji rampy, bloudící v bludišti mých zmatených myšlenek, z kterých mě vysvobodí až chraplavý hlas.

"Zvláštní místo na přemýšlení." Otočím se za jeho hlasem ve tváři udivený výraz.

"Harry?" Zamrkám překvapeně. "Jak jsi mě našel?"

Věnuji mi šibalský úsměv.

"Jsem Harry Styles." Odvětí, na což reaguji protočením očí. Uchechtne se a popojde blíž k rampě, na které sedím. "Niall mi řekl, kde tě najdu." Pokrčí rameny a rukou zajedu do vlasů, které ledabyle prohrábne. Zdá se nervózní, ale nedokážu říci z jakého důvodu.

"Proč jsi mě hledal?" Povytáhnu zvídavě obočí.

"Chci se ti omluvit za dnešní odpoledne."

Nechápavě se zamračím. "Jestli tu někdo někomu dluží omluvu, tak já tobě." Namítnu.

"Cože?"

Povzdechnu a za pomocí rukou se nemotorně vyhrabu na nohy, načež bez větších potíží seběhnu rampu, vracející se na pevnou zem.  "Viděla jsem tu fotku." Zamumlám a sklopí zrak k zemi, abych nemusela čelit jeho upřenému pohledu.

"Um-stále nechápu, proč by ses ty měla omlouvat?" Mýkne rameny a když už se nadechuji k odpovědi, zastaví mě jeho varovný pohled.

"Je mi líto, že jsem se s tebou ani pořádně nerozloučil. Chtěl jsem ti toho tolik říct, ale zůstal jsem zaseklí kdesi uprostřed toho všeho, takže bych to rád řekl teď." Skousne si spodní ret a na okamžik semkne víčka, jako by si snad předem připravoval svoji řeč.

"Vím, že pohybovat se v mém světě není jednoduché a platí se za to vysoká daň, ale čas strávený s tebou pro mě hodně znamená a nejsem připravený se ho vzdát. Nechci se ho vzdát." Tón jeho hlasu je naléhavý a výraz tváře napjatý. "Bude to boj s mnoha ztrátami, ale můžeme vyhrát." Zašeptá. "Zaleží jen na tobě, jestli ti za to stojím a pokud ano, přísahám, že tě nikdy neopustím. Ale když se rozhodneš, že v tvém životě nemám žádné místo, odejdu."

"Harry já-" Na okamžik se zamračím, váhající, jak vyslovit své neuspořádané myšlenky. "-nejsem zrovna ten typ člověka, s kterým by se měl někdo jako ty přátelit."

Povytáhne obočí. "Někdo jako já? Máš na mysli moji slá-"

"Mám na mysli to, že jsi hodný, milý, přátelský a máš budoucnost. Máš svůj sen, za kterým si jdeš a já? Plácám se uprostřed ničeho, netuším kdo jsem, ani co chci dělat. Právě teď jsem podmínečně vyloučená ze školy, kterou pravděpodobně ani nedodělám, noci trávím v klubu a probouzím se-" Povzdechnu.

Nechci Harryho ztratit, ale zatáhnout ho do svého mizerného chaotického života nemůžu. Možná, že když se dozví, jaká ve skutečnosti jsem, co všechno jsem za svůj dosavadní život stihla a kolik špíny si sebou nesu, odejde sám.

"-probouzím se v hotelových pokojích vedle cizího kluka. Tohle je můj život a do něj patřit nechceš."

Ušklíbne se. "Dobrý pokus, ale mě jen tak neodeženeš. Víš, možná právě ten tvůj chaos ve svém životě potřebuju."

Jeho pohled mě donutí ponechat si další námitky pro sebe.

Je jedno co chci a nechci, nesejde na mém stupidním přesvědčení, že pro něj bude lepší, když ho nevpustím do svého života, ani na všech argumentech typu, on je pro tebe až příliš dobrý.

Zdraví rozum v téhle chvíli zkrátka nerozhoduje.

"Víš o tom, že nás vaši fanoušci shippují? Ještě před chvíli jsem ani nevěděla, co to je a teď jsem toho součástí." Uchechtnu se, zatímco na Harryho tváři se objeví zářivý úsměv, který na něm upřímně zbožňuju.

"Vím, nejradši mám Haiden." Přikývne. "Denrry je lepší." Nesouhlasím, objímající si pažemi hruď.

"Je ti zima?" Zareaguje okamžitě a začne se soukat ze svého kabátu. "To je dobrý Harry, mám to domů kousek, neumrznu." Namítnu, ale jeho to ani v nejmenším nezajímá. Přehodí mi kabát přes rameny a váhavě ke mně natáhne ruku.

"Stojím za to?" Hlesne, dodávající svému gestu hluboký význam.

"Stojíš." Odpovím s lehkým úsměvem, uchopující jeho obrovskou dlaň. Přijdu si oproti němu tak malinká, což Harryho kabát, sahající mi do poloviny lýtek, nevyvratně potvrzuje.

Kráčející ruku v ruce nocí směřujeme k mému domu a já se nedokáži ubránit pocitu, že tohle je naposledy, kdy je to mezi námi takové, jaké to je. Prosté, jednoduché a jasné.

† Nebudu se vymlouvat, peču na to...a bude asi jen hůř :( Netuším jestli ještě She postavím na nohy a nebo to s ní vzdám :(