Scarlet. But my brother called me Scar.

47#

"Dobré ráno," ozve se odněkud, chvilku mi trvá, než moje oči zaostří na osobu stojící nade mnou. Nathaniel. Usměji se a protáhnu se. "Nachystal jsem nám snídani," řekne s úsměvem. "Mmm." Zamručím.
"Tak pojď." Začne se smát a tahat mě z postele. "Né." Protestuji a zakryji se až po hlavu. Nathaniel smích začne plnit celý pokoj.
"Jsou tam i tvé oblíbené pochoutky." Snažím se mě navnadit. "Ještě chvilku, pojď za mnou." Mručím ospale.
"Ne, ty pojď za mnou, snídat."
"Za mnou."
"Ne, za mnou." Směje se a snaží se odhrnout přikrývku.  Pokračuji v nesouhlasném mručení, jenže on toho nenechá, natáhnu se pro jeho polštář a bez rozmyslů ho po něm hodím. 

"Takže polštářová bitva? Dobře, jak si milostivá přeje," dořekne a v ten moment mě polštář praští do hlavy. "Né," mručím a úder přichází znovu. "Fajn, vstávám. "

Seberu svůj polštář, vyskočím z postele a chystám se jim praštit Nathaniel, jenže s jeho reflexi vojáka, ho můj polštář zasáhne pouze do ramene. Za to já schytám další ránu. "Hej!" Vykřiknu.

"Ty jsi začala." Zvedne ruce v obraném gestu. Znovu se napřáhnu, tentokrát neuhýbá, a tak ho můj polštář zasáhne do obličeje. A takhle se strhla polštářová bitva na několik minut, přeruší se až v moment kdy zakopnu a padám do postele, ještě stihnu chytnout Nathan a strhnout ho sebou. Oba se smíchem dopadneme na postel, přitáhne si mě k sobě a políbí na čelo. "Takové ráno bych mohl mít každý den, půjdeme teď konečně snídat? Myslím, že moje břicho jinak složí symfonii. " Směje se. 

"Hmm," mručím spokojně, se zavřenýma očima. Cítím jemný dotek na svých rtech, pak prsty, které mi dají neposlušné vlasy za ucho. "Taky se mi tohle ráno líbí, jen kdyby to buzení bylo pozdější." 

Nathan se uchechtne, "příště tě můžu zbudit už v osm, myslel jsem, že desátá je v pohodě." 

"Cože, to je tolik?" Vystřelím do sedu a popadnu svůj mobil z nočního stolku. 10:14. No vážně, tak dlouho už jsem nespala, vlastně kdy jsem někdy takhle pozdě vstávala? 

"Dobře, jdeme se podívat, co že jsi to teda nachystal." 

----
Po snídani vyrážíme do centra, kde se nachází resorty. Máme tam na dnešek zamluvenou plavbu lodí, ale né jen tak leda jakou, loď má prosklený spodní trup lodi, tudíž můžete sledovat co se zrovna děje pod hladinou, výlet je i s obědem. 

Nemohla jsem tomu uvěřit loď byla úchvatná, byly zde židle a jak strany, tak i spodní část byla prosklená, takže člověk mohl sedět a pozorovat co se zrovna děje pod vodou, jaké ryby a korály tady jsou, bylo to fascinující. Dokonce jsme viděli i nějaké žraloky a želvy.  Byly tu i rodiny s dětmi, dokonce s velmi malými dětmi. Tomu jednomu mohl být sotva rok. "Mamiko, ale ty aoci, ty elvy spapají." začal malý popotahovat, potom co to řekl. "Broučku, žraloci želvy nejí, a hlavně želvy mají pevný krunýř, takže i kdyby chtěli tak by je sníst nemohli." Snažila se mu to jeho matka vysvětlit a ukonejšit ho, já to celé pozorovala, bylo to hezké. "Teď by ses měla vidět," zašeptal mi Nathan do ucha. "Vypadáš nádherně, a tak mateřsky." Zaskočilo mi slina a já začala kašlat. "Co-cože?" vykoktala jsem ze sebe. "Nepřemýšlela jsi nad dětmi?" zeptal se na rovinu. 

Popravdě jsem nad dětmi moc nepřemýšlela, hlavně jsem ještě do nedávna je ani neměla s kým mít, a hlavně mi přijde, že na to mám zatím času dost, vždyť Kayden ještě ani dítě nemá.

"Ne," odpovím trochu nejistě. "Já bych děti chtěl, první by byla holčička, krásná po mamince a druhý chlapeček, chytrý po mamince. Jména by byla Olivia a Nolan a pro další děti by to bylo asi Timothy, Benjamin, Evelyn," řekl. Tím mě dostal, že už nad tím tolik přemýšlel. Najednou mi v hlavě vystála vzpomínka z dovolené na tu malou ztracenou holčičku.