POKRAČOVÁNÍ Madison a Já..
----
"Je to Scarlet. Ne Scar." Opravila máma Jaye s lehce naštvaným podtónem.
----
"Ty jsi Scarlet?" Zeptal se muž ve vojenské uniformě, stejné jakou měl můj bratr.
----
Ne, nesmím se do něj zamilovat!
---
#5 v kategorii...
"No tady tenhle vzoreček spojíš s tímto," ukázal mi propiskou na oba vzorce. "No to chápu, ale jak je mám spojit?" zeptám se, protože to vážně nevím.
Lucian si dost hlasitě povzdechl, uskr si z kávy a dal se do vysvětlovaní.
" Vzorečky spojuješ podle toho co počítáš, když počítáš k tak je to jako včera, pokud x nebo y musíš si to podle toho sestavit. Asi takto" řekl a ukázal na již složený vzoreček.
"Aha, tak to nechápu," prohlásila jsem okamžitě po zkouknutí vzorce. "Fajn tak jinak, když máš asi dvacet kreseb, z toho máš čtyři krajiny, pak půlka tvoří kresby lidí a z toho je asi dvacet procent kresba pouze obličeje, jak bys to spočítala?"
"No tak asi bych si z dvaceti odečetla ty čtyři , pak zjistila kolik je ta půlka a z toho přes trojčlenku asi zjistila těch dvacet procent?" zeptám se spíš, než odpovídám.
"No tak těch dvacet kreseb si představ jako Cosinus , který podělíš tím x což je 2, abys zjistila půlku což jsou ti lidé, pak od výsledku odečteš odmocninu s y což jsou ty čtyři krajiny, což ti vyjde 2. A vypadá to celkově takto:" řekl a začal psát na papír.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"No a vejde ti k což je 8 a tohle potom uděláš pomocí trojčlenky," dokončil vysvětlení příkladu, který jsme ku podivu pochopila.
"Já to chápu," vykřikla jsme nadšeně. "Konečně," vyšlo z Luciana a já mu dala pohlavek.
Blbec jeden, prej konečně. Já mu říkala, že matice nerozumím.
----
"Děkuju, snad zítra dostanu lepší známku než je pět a nebo za čtyři," usmála jsem se na Luciana.
"Určitě jo, šlo ti to a dokonce jsi sama vypočítala pět příkladů, což je pokrok." Zasmál se.
"Pokud dostanu zítra dobrou známku, máš to u mě." Mrkla jsem na něj.
"Fajn, to si pak rád vyberu." Prohlásil, u loučení jsem se objali a já na svém krku ucítila jeho teplý dech vonící po karamelové zmrzlině, kterou jsem před chvílí měl. Po zádech mi z toho přeběhl mráz, chlupy jsme mě v pozoru a zatajil se mi i dech. Tohle jsem ještě nikdy nezažila.
"Tak se měj, zítra v matice" zasmál se a odcházel. Já tam stála jako solný sloup a nezmohla jsme se na jediné slovo. To je trapas. Setřepala jsem to ze sebe a zalezla do domu.
Můj bože, já ho dokonce v jedné chvíli možná chtěla i políbit.Co se to děje? Je to Lucian otravný, sprostý.Chodíte spolu do třídy a sedíte vedle sebe, tohle nejde! Proč by to nešlo? Ne nešlo by to! Ale šlo, jen ty si to nechceš připustit. Nešlo by to, kdyby jsme spolu něco měli a pak se to pojebalo, tak by jsme vedle sebe být nemohli. A proč to hned odsuzuješ, ke krachu? Sakra co to tu dělám? Hádám se tu sama ze sebou. Panebože, už mi hrabe.
Zapadla jsem do koupelny, svlékla se a nechala studenou sprchu, aby mě probrala. Jsme totiž vážně dost mimo.Celá zmrzlá jsem se vydala v ručníku do svého pokoje. Vlezla jsem si pod peřinu a nechala své oči se zavřít.
---
"Tak třído, doufám, že jste všichni připraveni na test." řekla nám učitelka během rozdávání testů.
Já už v tu dobu okousávala propisku a Lucian ten blbec z toho měl ještě srandu, debil. Učitelka podala poslední testy mě a Lucianovi a mohli jsme začít psát. Koukla jsem se nato a nemohla uveřit svým očím. Tohle mám jako spočítat jo? Co to doprdele je? No tak nic, co tam máme dál? HA ten dokážu vypočítat, podobný jsme dělali včera. ....... Fajn to by jsme měli co dál? YES tady je ten s cosinusem, tak jdu nato. Ať mám aspoň trojku.
Odevzdala jsme svůj test učitelce a odedechla si, že je to zamnou. "Tak jak?" zeptal se Lucian, s kterým jsme zatím od rána ještě nemluvila. "První je v háji." řekla jsem narovinu. "Jo no ten jsme včera nestihli probrat, tam jsi musela počítat jak x tak y." vysvětlil. "Aha."
"Neboj dnes přijdu a doučím tě to," usmál se. "Dnes?" vyjíkla jsem zaskočeně. "Takhle jsem se přece domlouvali, nebo ne?" řekl zaraženě. " Ne já jen, že jsem úplně zapomněla" řeknu nakonec po delším mlčení. "Fajn," usmál se i s těma dokonalýma zubama. Óó můj bože.On je tak... No co?Jen to řekni! Řekni že je božský a že z něj slintáš. .... Moment cože?!
Zatřepala jsem s hlavou,ale moc to nepomohlo.Tohle není normální. Já nejsem normální.
---
Ještě jednou jsem se podívala do mé elektronické žákovské a nemohla tomu uvěřit, svítila na mě Déčko z matiky. Chápete to Déčko, to je ještě lepší, není to trojka YES.
"Z čeho se tak radujěš?" zeptal se hlas osoby, která se z ničeho nic objevila u mě v pokoji.
"Mám déčko, déčko," skoro jsme to až křičela. " Páni gratuluji, ikdyž já mám A." Nezapomněl se pochválit. "Ale to máš pořád, já mám z F déčko." vypískla jsem tentokrát.
Lucian se na mě nepřestával usmívat, měl radost společně semnou. "Děkuju, děkuji" opakovala jsme mu stále dokola. Objala jsem ho, během čehož mi šeptl do ucha jeho cenu co zato chce.
"To si ze mě děláš srandu? Tohle fakt ne!" zakázala jsme mu to okamžitě. "Nedělej se Scarletinko, že jsi žádnýmu ještě nedala pusu" zasmál se. "Ne, máš pravdu dala a dokonce mnohem víc. A taky co se z něj nakonec vyklubalo" zavrčela jsem podrážděně při vzpomínce na toho debila co mě ve škole zesměšnil. Lucian zvedl ruce v obraném gestu "řekla jsi, že mi budeš dlužná. Takže si můžu říct o svou cennu" usmál se lišácky. "Dobře, ale jen jednu. Nic víc, jasný?" "Jasný," zasmál se, to jsem ale netušila co všechno tím způsobí.
Přiblížila jsem se zpět k němu, koukala jsem do těch jeho očí a čekala až mě políbí. Jeho rty byly už tak blízko, že jsem cítila jeho teplý dech na těch svých. O chvilku nato se jemně otřel svými rty o ty mé a teprve potom spojil naše rty v jedny. A já se začala rozplývat, ty jeho hebké, plné rty byly dokonalé a ten polibek jemný a upřímný. Mé ruce putovaly do jeho vlasů, ty jeho za chvilku zase na má bedra, přitáhl si mě blíž k sobě a polibek ještě víc prohloubil. Bože ať to nikdy neskončí.
Když se ode mně Lucian odtáhl cítila jsem se zvláštně, jinak. Tohle nebyla jedna puse, tohle bylo víc pus v jednou polibku. Polibku jež bych si přála, aby nikdy neskončil.
Stiskla jsem své rty a vzpomínku na polibek zahnala. "Tak se jdeme kouknout na tu matiku?" zeptala jsem se a sedla si do svého křesla. Lucian si sedl do křesla hned vedle mě. Začal mi vysvětlovat příklad, který byl v dnešním testu. Ten co jsme nespočítala.
"Scarlet," povzdechl si, ruce zabořené ve vlasech a přecházel po pokoji. Já seděla a psala na papír mé výpočty příkladu. Najednou jsem na svém krku cítila jeho teplý dech, zase mi běhal mráz po zádech, na sucho jsme polkla.
"Ne Scarlet, je to jinak" řekl a ukazoval mi něco ve vzorečkách, jenže já to vůbec nevnímala. Vnímala jsme jen jeho dech za mým krkem. Napsala jsem číslo, které jsme myslela, že je výsledkem. " Ne tohle nemá cenu," vyhrkl vztekle Lucian a praštil pěstí do stolu, to jsme se já zvedla a otočila se k němu čelu. "Tak promiň, nejsme matematický génius jak ty" vykřikla jsem a s očí se mi spouštěly slzy. Hlavu jsem zahanbeně sklopila k zemi.
"Scarlet, podívej se na mě prosím, Scarlet" mluvil na mě Lucian, nakonec svou ruku přesunul na mou tvář a donutil mě zvednout hlavu a podívat se mu do očí. V momentě kdy jsme se do těch jeho očí podívala jsem měla jeho rty na těch mých.
Tak je tu další díl, trochu líbací 😃 Snad se vám bude líbit 😊 Vaše Rezina💜
