Dcera meče

IV

Diana poctivě cvičila jako každý den. Tohle jí vyhovovalo, ale i tak se něčeho bála. Cítila jakýsi neklid z toho, že jí rytíř přehlíží, jako kdyby byla pouhým stínem. Ale proč? Je jí jasné, že jí nemá rád, je to vidět. Tak co s ním pořád má?

To bylo jedno, soustředila se na výcvik. Skočila, vytáhla meč, chtěla sejmout do větve, která jí sloužila jako nepřítel. Ale najednou...

„Ah!?”

A potom:

„Au.”

Její čepel byla někým odražena tak silně a tak blízko rukojeti, že Diana málem spadla. Pokusila se při pádu získat rovnováhu, to se jí podařilo, ale hned potom dostala železnou botou kopanec do zadku. A dokázala přitom vydat pouze tyto dva zvuky.

                                                      ~~~

Když se probudila, tak byla noc. Viděla však zář ohně a to jí uklidnilo. Tento pocit ji ale okamžitě přešel. Když se pohnula, tak zjistila, že je svázaná.

Ano, určitě ji unesli lupiči. A nebo královské vojsko. Co teď? Co má dělat? Tohle je její zkáza, to je nad slunce jasné.

Nyní když opět byla v ohrožení života, tak jí bylo všechno jedno. Opět se oddávala spánku. Na co jí je žít. Když jednou člověk ztratí pud sebezáchovy, tak ho zpátky nezíská.

„Zajímalo by mě, copak se ti honí hlavou, spanilá bojovnice.”

Diana otevřela oči.

„Vy?”

„Já.” Odpověděl Půlnoční rytíř.

„Copak byste rád?” Zeptala se ledabyle Diana a udělala si jakžtakž pohodlí.

„Takhle to pokračovat nemůže.”

Diana neřekla ani slovo. Hleděla do ohně. Oheň. Plamínek naděje a dohromady dají štěstí. A tento oheň byl jeho. Pro ni už ani hvězda nesvítí. Ale když člověk o naději nestojí, tak je to zbytečné.

Rytíř se tedy rozhodl.

„Přišel jsem se usmířit.”

Teď když v ní uplynul hněv a začala sebou házet, tak cítila, jak je omlácená a odřená.

„Takhle? Nejdříve mě zneškodnit co? Já nejsem váš majetek. Tohle je vaše věc a mě naprosto nezajímá, jak moc výhodné to pro vás je.” Její slova byla jako proud ohně. „Je mi jasné, že to děláte jen kvůli sobě. Já vás nezajímám. Máte štěstí, že jsem ztratila pud sebezáchovy, jinak bych se vás teď pokusila zabít a myslím, že by se mi to i podařilo.”

A tak rytíř, který chtěl dosáhnou svého sundal dívce pouta, dál jí k nohám meč a řekl jen:

„Odpusť.”

Diana byla tak dojatá, že se div nerozbrečela. Meč si dala do pochvy a objala rytíře. A přitom pronesla:

„Ale pořád se zlobím.”

Rytíř i Diana se společně rozesmáli a oba pochopily, že je to pouto, jež je svazuje navždy.