Když se ráno Diana probudila, rytíře nenašla. A to se jí nelíbilo. Neměla ráda, že se před ní takto skrývá. Včera šel spát velice brzy. A ona přeci věděla, že nespal. Ale pokud chce zůstat tajemný, tak ať si zůstane. Jí je to jedno. Takováhle anonymita může uškodit pouze jemu.
Sedla si, bolela ji hlava. Včera měla opravdu namáhavý den. Ale z jejích úvah ji vyrušil hlas. Ten hlas vyslovil přání. Přání které moc dobře znala.
„Zajímalo by mě, co se ti honí hlavou, spanilá bojovnice.”
„Mě by zase zajímalo, proč mě takhle špehujete.”
„Tomuhle já neříkám špehovat.”
Dianina tvář se stáhla do zlostné grimasy.
„A co je tedy podle vás, když pozorujete někoho tak, aby on nepozoroval vás.”
„Já bych tomu říkal třebaa...” Zamyslel se. „Rodičovská kontrola.”
Rytíř se nahlas rozesmál nad vlastním vtipem. Tím víc ho potom šokovala když viděl Dianinu tvář. Vypadala smutně, ale pod rouškou smutku rozeznal její zlou tvář. Nebyla zoufalá, ani jiná jako kdy dřív. Ještě nikdy neviděl rytíř tak zlou tvář. Tak moc se jí lekl, až couvla o krok dozadu.
„Co vy o tom víte.” Řekla Diana s tváří schovanou ve dlaních. Když slyšela, jak se rytíř nadechuje, aby už už něco řekl, tak ho v poslední vteřině předběhla. Zvedla hlavu a otočila k němu svou uslzenou tvář. „Nevíte o tom nic. Jen ze mě taháte informace a sám neřeknete ani slovo. Jenom potom, co já začnu plnit vaše přání, tak mi už nevěnujete pozornost. Jsem vám jedno...”
Nedokončila. Chvíli to vypadalo, že se rozeběhne pryč. Rytíř se tam tyčil jako hrozný medvěd grizzly na zadních tlapách. Vedle něj se najednou Diana výrazně zmenšila a byla ráda, že nemá uši, protože jinak by je určitě musela sklopit.
„Jste bezohledný.” Vypravila že sebe najednou smutným pláčem Diana. „Jako půlnoční vlk na malé zaječí mládě.”
Po těchto slovech si Diana začala pozorně prohlížet rytíře. Najednou vypadal jako černý inkoust ropíjející se po pergamenu. Více a více připomínal půlnoc. Tahle půlnoc se vkrádala až do hlubin Dianiny duše. Byla to taková síla. Diana myslela, že z toho zešílí....
Stěží odtrhla zrak. A z jejích rtů se ozvala téměř neslyšná slova: „Půlnoční rytíř.”
„Ano, mé jméno pokaždé napadlo někoho, aniž bych mu to musel říkat. Nejsi žádná vyjímka, to si nemysli.”
Teď už to všechno prasklo. Bylo toho na ni moc. Nedávala takovýhle nátlak citů, pocitů, výdej energie, tolik slz. Copak by tohle mohl někdo snést.To nebylo možné. Diana cítila, jak jí to vnitřně zabíjí.
Najednou pocítila strašnou chuť řvát. Už to ani nezadřžovala. Z jejích úst se ozval šílený řev. Znělo to, jako kdyby jí někdo mučil a ještě mnohem hůř.
Když Diana přestala se svým šíleným řevem a dala se již jen do tichého vzlykavého pláče, tak se zase rytíř ukázal ve své pravé podobě. Když viděl, co se stalo tak se najednou začal smát jako blázen až zbroj řinčela.
Tohle nemohla Diana vydržet. A taky nevydřžela.
Záblesk. Poslední vzlyky a nicota, moře ničeho.
ČTEŠ
Dcera meče
ФэнтезиDiana byla pouze předmětem. Její rodina ji brala pouze jako nástroj a opravdu jím v nějakých ohledech byla. Válka ale vše změnila. Po nemoci zesláblá Diana nestíhala utéct z domova a zůstala v lese. Byla sama a bezradná. Nejspíše by zemřela, nebýt p...
