Dcera meče

XII

Jeli tryskem. Nemuseli ani moc popohánět koně. Ti se hnali sami. Jezdci je ale nestačili ovládat. Dianě se během té snahy o zachránění svého života hnalo do hlavy spousta myšlenek. Když ale viděla skálu tak koně prudce zabrzdila. Bylo to tak rych až vyletěla ze sedla.

Rytíř se jí začal smát. A ona si náhle uvědomila, že kdyby se to stalo jemu, tak se směje taky. Ani se nepokoušela nalhávat si, že na. Byla to holá skutečnost. Když cítila, že každou chvíli omdlí, pronesla pouze:

„Jenom si navzájem neustále činíme zlo.”

Omdlela.

                                                        ~~~

Mlha. Hustá neproniknutelná a bílá mlha. Hlas. Krásný zpěvný mužský hlas doprovázený hrou na loutnu.

Teď již věčně spí
srdce mého květ
a láska jež bdí
rozvoní se svět.

Jenom hrej si dítě mé
rozkvetlá má sněženko
teď jaro nadchází po zimě
moje krásná dcérenko.

Dokonce i slunce
nejjasnější hvězda
sklonil se před tebou prudce
I když jiným se to nezdá.

Ano. Diana poznala hlas i krásnou hru na loutnu. Věděla kdo to je. Mlha ustoupila. A tam, na kameni porostlém mechem seděl mladý bard. Bard známí pod jménem slavík.  Diana se rozechvěla. Sáhla si k opasku. Meč neměla. Sáhla si do holínky. Dýku také neměla. Bard na ni upřel svůj zrak.

„Ach Diano. Ty moje...”

Zarazila ho jemným zavrtěním hlavy. Věděla totiž, co se chystá říct. Říkal jí tak, protože mě tu květinu jednak připomínala a také proto, že rusalky dříve říkaly sněžence Diania - dítě úsvitu. Vzpomněla si, jak jako malá plakala dojetím, když jí tohle její otec prozradil. Bylo to podle ní tak dojemné. A ona mu tenkrát řekla, že je jí líto, že jeho jméno ( i ona mu říkala Slavík) nemá taky takhle krásný překlad.

„Ne, neboj. Já vím co si myslíš. Myslíš že těch chci zase oklamat.” Řekl smutně Slavík a přejel prsty po strunách loutny.

„Ne. To jsi se spletl. Myslela jsem na to, jak to bylo s mou přezdívkou. Jak jsem se tenkrát rozplakala a taky co znamená.” Přiznala Diana a hned na to, ji rychlá myšlenky opustili.

„Ale teď myslíš na to, jak mě uškrtit.”

„Přesně.” Usmála se zlomyslně Diana.

„Ale prosím. Nejdříve ti musím říct pár věcí. Některé možná pochopíš až později, ale některé jsou pro tebe nezbytné momentálně teď.” Diana se rozhodla ho nechat mluvit. „Zaprvé bys měla vědět, že tohle není tvůj km sen, ale místo, které je mezi životem a smrtí. Odtud jsou dvě cesty, buď smrt nebo život se vzpomínkou na toto místo.”

Diana si náhle uvědomila, že zapomněla, jaké je to žít. Nevěděla jak se dříve cítila, zapomněla na dech, na nenávist a lásku. Na všechno. Vše teď bylo zcela prázdné, chladné a bezcitné. Najednou to zde bylo úplně prázdné.

Dianin výraz stejně nabíral na zlomyslnosti.

„Prosím Sněženko. Já vím co jsem ti provedl, ale chci abys taky věděla, že za krátký čas jsem si uvědomil, že tě mám rád. Ale měl jsem strach, že mne nepřijmeš. A tak když jsem se dostal z míst, kde zuřila válka, tak jsem se nechal vést hlasem svého srdce a našel tě. Už hodně dlouho tě sledují na každém tvém kroku. Vím co jsem ti udělal a je mi to líto.”

Kdyby byli oba naživu, tak by to Dianu rozplakalo. Ale nyní ne. Měla dobrý pocit z bardovi lítosti. Tvářila se zlomyslně a byla naprosto spokojená.

„Jsem rád, že necítíš lítost. Ale já s tou svou už nemohu žít.”

„Tvoje balada neobsahuje rýmy zpěváku, až bude hotová zpívej si ji na jarmarku, alespoň ve chvíli své smrti bych byla ráda sama.” Její hlas byl zlý a výsměšný. Ano. Bardovi bylo jasné, že Diana brzy zešílí. Ale musí být někdo, kdo ji bude mít rád. A proto ve svém plánu pokračoval.

„Jseš zde se mnou, abych ti daroval svůj život. Ještě jsi nerozkvetla Sněženko. Dám ti tu možnost. Dám ti možnost rozkvětu. Ale nesmíš se nechat rozkolébat větrem ani vytrhnou že země.”

„Jo, jo. Minulé to byla také slovíčka. A činy, všechno. A potom zrada a zklamání.”

Básník jí chtěl dodat, že tohle je právě chyba před kterou ji varoval. Ale neudělal to. Radši se chystal splnit svůj slib. A nakonec to i udělal.

                                                       ~~~

Probudila se. Rytíř nad ní nestál. Povzdechla si a zvedla se. Ale když se jí prudce roztočila hlava, opět si sedla. Zasténala. Ale i tento tichý stěn dokázal rozrušit rytířova koně.

Rytíř se probudil a když viděl Dianu živou, podivil se.

„Jak jsi to mohla přežít. A probudit se za tak krátkou dobu.”

Ano, za nic mu nestojím. Rozhodla se mlčet. Pouze se stočila do klubíčka a její mysl zahalil nicotný oblak bezesného spánku.

                                                         ~~~

Rytíř nemohl usnout. Proč ta malá ještě žije. Vsadím se, že je už tisíckrát málem mrtvá. A stále žije. Ale co já s takovou. Taková mě akorát dostane rychleji do hrobu.

Nakonec zjistil. Že mu za to nestojí. Nasedl na koně a jel. Jel až do vysokých skal.

Nechal ji tam samotnou. Jako všichni. Rozhodně nechtěl být milí. A navíc ta malá nejspíše v nejbližší době zešílí. Mimo něj může alespoň spáchat sebevraždu v klidu. A nebo bude ten blázen přežívat sám v přírodě?

Ale to bylo jedno. Úplně jedno. Činili si navzájem pouze zlo.