Došel jsem k paneláku kde byla naše klubovna.
"Doprdele" bylo jediný co jse. Ze sebe dostal. Panelák byl totiž srovnanej se zemí. Byla to hromada suťin ze který trčely sloupy a zbytky nábytku. Dostali se sem přede mnou? Jak? Jak věděli kde jsme? Doběh jsem před suť. Přízemí ještě drželo pohromadě. Suť byla držená sloupy a stropem přízemí, takže pod sutí byla ještě kapsa do které se dalo vstoupit. Ne že by se mi tam dvakrát chtělo, ale měl jsem pocit jako bych musel. Nadechl jsem se a pomalu vstoupil dovnitř. Našlapoval jsem jako kočka, sebemenší otřes by mě tady mohl pohřbít. Došel jsem tam kde původně začínalo schodiště. Bylo to tam. Malý kovový poklop zaklaplý na zámek. Vytáhl jsem klíče z kapsy a otevřel je. Poklop odhaloval sloupcový otvor ve kterém byl žebřík, slezl jsem po něm, a ocitl se ve zbrojírně. Byla to místnost osvětlená jediným bledým světlem, z plechovýmy stěnami pokrytými zbraněmi. Byli tam glocky, brokovnice, těžkotonážní samopaly, semi automatické pušky, granáty a dokonce i meče. Vyprázdnil jsem Uchovu tašku, a začal do ní cpát zbraně. Lehký kulomet, těžkotonážní samopal, čtyři glocky, dva nože, jednu mačeru, pás granátu, a tolik zásobníku kolik se tam vešlo. Nahodil jsem si tašku přes rameno a potěžkal ji. To by šlo. Vyškrábal jsem se zpátky nahoru, zamčel poklop a opatrně na něj nahrnul trochu suti. Vylezl jsem ze zbořeného paneláku a ohlédl se. Takhle by to nemuseli najít, kdyby se sem náhodou vrátili. Trošku mi zatrnulo. Počítal jsem že si z klubovny náhradní šaty, teď jsem uprostřed ničeho, mám oblečení od krve, prachu a špíny, asi mě úplně nepustí do tramvaje, a ke mě je to tak hodina, a stou taškou. "Kruci!" Zaklel jsem, tolik času nemám, ne na chození. Nadechl jsem se, ci mi zbývá no. Konečně jsem tam došel, nenápadně jsem vklouznul do paneláku, neriskoval jsem čekání na výtah, a vyběhl po schodech. Rychle jsem odemčrl dveře a vkročil dovnitř. Rychle jsem za sebou zavřel. Je půl desáté večer, přespím u sebe a ráno se podívám kudy pryč z Čech. Osprchoval jsem se a převlékl. Uvolnil jsem prkno které jsem měl pod postelí. Bylo špatně přišroubované, schovával jsem tam peníze. Hodil jsem tam tašku se zbraňema. Chvilku jsem přecházel po bytě, a pak jsem zapnul televizi. Přetočil jsem program na zprávy. "Přepadení největšího klenotnictví v centru, pachatelé byli těžce ozbrojení, a násilní, mezi oběti jejich trestných činů patří 15 členů ochrané služby, 2 zaměstnanci a 4 zákazníci-" Takže rukojmí zabili. Vsadím se že se nikdo nedozví že jsme to nebyli mi. Paní v televizi drmolila dál. "-se podařilo identifikovat pachatele, Patrik Špaček, Marek Beránek, Tomáš Klapil-" napjatě jsem sledoval jména a fotky na obrazovce. Devět pachatelů, a mezi nimy jsem nebyl já. Zajimavé bylo že i když tam byla Vránova fotka, nebylo tam žádné jméno. I po smrti si nechal všechno pro sebe. Vypnul jsem televizi, a v tichu jsem zaslechl dusání po schodech. Byly to těžké kroky, ale byly rychlé, a přibližovali se. Takže mě přece jen sledovali. .Takovou návštěvu jsem skutečně nečekal, ne tak brzo. Vzal jsem do ruky jeden glock který jsem si nechal na stolku. Odjistil jsem ho a namířil na dveře. Kroky ustaly, a dveře se rozrazily. Dovnitř vběhl jeden obrněnec, jednu nohu ve vzduchu od kopnutí do dveří. Vystřelil jsem, a zasáhl, prostřelil jsem prvnímu obrněnci hrdlo. Kousky páteře se rozletěli kolem. Obrněnec který stál za ním skopnul tělo svého předchůdce a pohotově vystřelil. Všechno se to událo tak rychle, zasáhl mě. Jakoby se čas spomalil. Cítil jsem palčivou bolest v hrudníku, cítil jsem křupnutí žeber, vyrazilo mi to dech, a vyplyvnul jsem trochu krve. Zatřaslo to semnou takže jsem klopýtnul dozadu. Padal jsem, a ucítil jsem bolest v zadu na hlavě, spadl jsem na něco ostrého a tvrdého, a pak mi před očima zhaslo.
