Probral jsem se, ale byl bych radši kdyby ne. Zvonilo mi v uších a do očí mě bodalo světlo, ani jsem si nebyl jistí jestli je mám otevřené nebo zavřené. Stále jsem cítil pulzující bolest v hlavě a v hrudním koši. Byl jsem úplně propocený, ale v puse jsem měl úplně sucho. Nebylo to zrovna příjemné probuzení, probudila mě totíž ostrá bolest v ruce a v těle, byl to elektrický proud. "Výtejte mezi živými pane Málku" ozval se odněkud přede mnou kovově chladný hlas. "Slyšíte mě? Vnímáte své okolí?" Chtěl jsem něco říct, ale jen jsem zachrčel, měl jsem strašně sucho v krku, jak dlouho jsem byl mimo? "Chcete se napít?" Přikývnul jsem. Stále jsem před sebou viděl jsem jen obrysy věcí. Pálily mě oči. Slyšel jsem jak někdo jde ke mě, a cpe mi do obličeje sklenici vody. Teprve když jsem se pro ní pokusil natáhnout zjistil jsem že mám ruce spoutané za zády židle na které jsem seděl. Záhadná ruka mi pomohla se napít. Celý jsem se polil, ale byl jsem tak spocený že těch pár kapek se v tom stratí. "Jste schopen odpovídat na mé otázky?" "Jsem vzhůru." Řekl jsem dost chraplavě, až jsem se sám lekl. Konečně jsem začal vidět jasně. Byl jsem v tmavé místnosti. Měla kovové stěny, seděl jsem na plechové židli naproti stolu, na jeho druhém konci byli židle dvě, a na nich seděli dva pánové. Vypadali velmi sveřepě. Měli holé hlavy a černé obleky. Jeden se tvářil neutrálně a druhý měl na obličeji matný úsměv, on byl nejspíš ten kdo mě tak hezky vzbudil. K ruce jsem skutečně měl připojený nějáký přístroj, zřejmě na ten elektrický proud který mě probral. Usmívající se pán vstal a začal přecházet po místnosti. "Měl jste veliké štěstí pane Málku, utrpěl jste lehké zranění na hrudníku zásluhou gumové střely, nemohli jsme předpovídat že si narazite hlavu." Zatvářil se omluvně. "Lehký otřes mozku, do týdne budete v pořádku." Jestli mým zraněním říkal lehká, neměl tušení jak mi teď je. "Momentálně se nacházíte v tajném centru operací antiterroristické operace organizované mezinárodní koalicí vlád." Nejspíš se všichni ptají kde jsou, ale ne že by mi to něják pomohlo, nerozuměl jsem ani jednomu slovu co právě vypustil z úst. "Tedy nacházíte se v tajné základně, elitních vládních složek." Jako by mi četl myšlenky. "Poslední dva roky jste byl součástí zločinecké organizace maskované jako banda lupičů" trochu jsem si odkašlal. Muž se na mě podívál. "Když tohle víte, proč nejsem taky mrtvej?" Jak jsem to řekl tak jsem si uvědomil že mluvím z lidmi co mají na svědomí smrt všech mých přátel, a slova mi zhořkla v puse. "Prověřili jsme vás pane Málku, tedy vás specificky." Na obličeji měl výraz který jsem nemohl přesně rozeznat. "Vy jste se nenarodil v Čechách, že ne pane Málku?" To neustálé opakování mého jména mě už taky otravovalo. Pán čekal na odpověď, ale já jen zakašlal. "Co jste dělal ve Španělsku než jste přijel do Čech?" Zamračil jsem se. "Předpokládám že to také víte." "A předpokládal byjste správně" pán nyní vypadal velice samolibě "narozen roku 1998 v Madridu, a v roce 2020 přijíždíte do Čech" pán se vrátil ke stolu a položil na něj obě ruce. "Ale čtyři roky předtím, jste nebyl zrovna řádný občan není liž pravda?" To neustálé kladení otázek, tohle všechno určitě ví, a jak, to bych si poslechl mnohem radši. Přál jsem si aby tohle rychle skončilo, ale zároveň jsem se bál co příjde po tom. "V roce 2016 jste se přidal k armádě, kde jste byl jeden z nejlepších kadetů, vaše výsledky byly neporazitelné. V roce 2018 jste desertoval, a přidal se ke zločinecké organizaci, kde jste využíval svého výcviku k provádění svých zločineckých aktivit. V roce 2020 je vaše organizace zničena, zmasakrována teroristickou buňkou ke které... Jste se přidal." Zarazil jsem se a podíval se na agenta. Jeho úsměv se nyní zdál spíš škodolibý. "Obávám se že parta kterou jste byl součástí minulé dva roky nebyla pouhá sebranka zlodějů a vrahů. Právě naopak. Jsou to jedni z nejelitnějších teroristů které moderní svět spatřil. tihle teroristi, nejsou jenom v Česku víte? Tohle je pouze jedno jejich odvětví. Vaše loupeže byli jen, placení vašich účtů, a mezi balíky bankovek jste kradli i důležité vládní dokumenty." Pán se nyní zatvářil zklamaně. "Myslel jsem že někdo vašich kvalit by si toho dávno všiml." Začalo mi hučet v uších a brnět v mozku. No jasně. Dává to smysl. Dává to smysl? Doteď si pamatuju jak postřelený ležím v hromádce suťi, a jak mě zachraňuje přívětivá tvář z šedými vlasy. "Kdo jste?" Zašeptal jsem. "Jsme jako ty" řekl Krysař. "Psanci, zloději a vrahové. Obávám se že tvoji druhové jsou mrtví. To byl ošklivý zátah. Ale teď jsi v bezpečí." Do reality mě vrátily dvě lusknutí před očima. "Vnímáte mě?" Dívál jsem se stejně prázdně jako předtím ale agent pokračoval. "To oni je všechny zabili. A když viděli že jste přežil, napadlo je že vás mohou využít." To zní přesně jako Vránův styl. Dáva to smysl. Jak Vrána vybíral všechny ty místa na loupeže? Jaktože vždycky zmizel do nějáké kanceláře aby to prověřil? Hlavou mi běhaly tisíc myšlenek. Kdo všechno věděl? Tom ne, ne, Tom se přidal ve stejnou dobu jako já, nemohl, snad ne Soňa? Uno? Polkl jsem. Mark? Udělalo se mi špatně. "No a?" Odsekl jsem. Teď jsem byl vážně naštvaný. "Tohle možná bude šok, ale někteří vaši společníci, nejsou mrtví." Zvedl jsem hlavu a podûval se na agenta. Světlo mi svítilo do očí, jehi výraz jsem neviděl. "A vy byjste nám mohl pomoct. Znáte je, Víte jak přemýšlí." Jsou, na živu? Ale kdo z nich? Vzpoměl jsem si na prostřílené dveře od kanceláře ve které jsem nebyl. Vrána. Zaťal jsem zuby. On je za tím vším. Zabiju ho, přísahám bohu. "Kde se teď nacházejí?" Agent se mi zadíval do očí. "Nevím." Odpověl jsem po chvíli. Potřeboval jsem přemýšlet. Nevěděl jsem ani kde teď jsem. "K čemu mi bude když vám to řeknu?" Neměl jsem ani pomyšlení na to že bych jim pomohl, ale to oni nevěděli, a toho se dalo využít. "No ku příkladu zmírnění trestu že." Chvíli se odmlčel. "A pak, pro vás to znamená pomstu." Chvíli jsem dumal. Přemýšlení v tuhých situacích mi není cizí. "Mohl bych... Je najít." Říkali že mých společníku přežilo víc, to znamenalo Vránu, a Uno byl s ním. "Ale budu k tomu potřebovat k sobě do bytu." Agent skoro vyprskl smíchy. Můj požadavek byl neuvěřitelně drzý. "Zminovali jste, že tahle česká větev není jediná část organizace po které jdete." Začal jsem jako bych o svůj byt už neměl zájem. "Kdo jim velí? Všem? Kdo je hlavou celé organizace?" Tohle byla střela do tmy, ale musel jsem to risknout. Agent se zatvářil podezíravě. "Nejsme si jistí skutečným jménem, ale ze všech kruhý slýcháme jedno jméno-" "Vrána." Doplnil jsem ho. Podívál se na mě, očividně maskoval své překvapení. Zacukali mi koutky. Trefa. "Toho vám můžu najít." Snažil jsem se vyznět jakože se nechlubím, ale udávám skutečnost. "Jak?" Zeptal se velmi pochopitelně Agent. U mě v bytě má několik důležitých věcí. Třeba moje peníze. Bude si pro ně chtít zajít. Dokud ale trvá nebezpečí že na něj číháte, nepůjde. Vezmu si své věci, a svůj druhý mobil, zavolám mu že jsem přežil, a domluvím předání." Víc jsem nemusel říkat. "Můžeme k vám do bytu poslat jednotku, vyzvedla by věci a zbytek zařídíte odsud." "Ne." Řekl jsem svérazně. "Určitě je ostře sledovaný. Musím to být já." Tohle mi nemohlo vyjít. "No tak.." přitlačil jsem. "Chceme přece to samé...." Tohle bylo strašně drzé. Ale zároveň to nebyla lež. Výmluvně jsem se díval na druhého agenta, který za celou dobu nic neřekl, jen si to notýsku psal poznámky. "Omluvte nás." Oba agenti vstali od stolu, a vyšli z místnosti. Teď diskutují o tom co se mnou udělají. Tyhle lidi jsem možná neznal, ale Vránu ano. Byl jsem jejich jediné vodítko, a naštěstí pro ně jsem chtěl spolupracovat. Byl jsem jako na jehlách, a těch pět minut co byli agenti pryč se mi zdálo jako pět století. Agenti se vrátili do místnosti se dvěma obrněncema, jeden z nich mě odpoutal a postavil. Bylo to fajn si zas protáhnout nohy. Velice přátelsky jsem natáhl ruku k jednomu z agentů. "Myslím že jsem neměl tu čest slyšet vaše jména?" Řekl jsem s tak falešným úsměvem jaký jsem dokázal vyčarovat. Agent mi ztiskl ruku. "Tucker" "Williams" řekli postupně. Jednou se vrátím i pro ně. Každý obrněnec mě chytl za ruku a začali mě vést dlouhou špatně osvětlenou chodbou. Párkrát jsme zabočili, a pak jsme stáli u těžkých černých kovových dveří. Byli jediné, takže samotka. Otevřeli dveře a vhodili mě dovnitř. Byla tam matračka, a čtyři šedé stěny, víc nic. "Zítra ráno si pod dozorem zajdete do svého bytu. Vyzvedneme váš majetek a pak se vrátíme sem." Řekl obrněnec. Zavřel dveře. Takže mi to vyšlo. Natáhl jsem se na matraci a zavřel oči. Jestli všechno výjde, tohle bude poslední noc kdy se budu moct pořádně vyspat, na hodně dlouhou dobu.
