Vzbudil mě hlasité kroky řinoucí se chodbou. Nejspíš už byl čas. Přemýšlel jsem jak moc jsem agenty přesvědčil. Věří że jim chci pomoct? A jak moc? Dveře se rozletěli, a dva obrněnci mě opět vzali za paže. Tentokrát mi ale další obrněnec zavázal oči šátkem. Nadzvedli mě do vzduchu a šli jsme. Šli jsme strašně dlouho, a moje nohy komíhající se těsně nad podlahou mě už vážně nebavily. Zničeho nic jsem ucítíl závan čerstvého zvuku. Všude kolem mě se ozývaly mechanické zvuky, takže jsem nevěděl že jeden z nich bylo otevření dveří. Ucítil jsem auta, a za chvíli jsem i slyšel nastartovaný motor. Otevřeli se dveře a obrněnci mě usadili dovnitř, konečně mi sundali šátek. Seděl jsem v dodávce, na každé mojí straně jeden obrněnec a naproti mě další tři, a úplně v rohu chlápek v obleku. Vypadal že tam ani nepatří jak byl oblečený normálně. Vyjeli jsme. Cesta byla poměrně dlouhá a za celou dobu nikdo nepromluvil. z ničeho nic jsme zastavili. Obrněnec naproti mě mi podal klíče od baráku, nejspíš mi je vzali když mě střelili. Muž v obleku začal. "Jsme o ulici vedle od vašeho bydliště. Dojdeme do vašeho bytu kde si vyzvednete své věci a vrátíme se sem. Já vás budu doprovázet." Oblek si sáhl do náprsní kapsy a vytáhl malé zařízení velké asi jako vlašský ořech. Na jeho vršku bylo červené tlačítko. "Pokud se cokoliv stane, a já nebudu schopen dát signál, zmáčkenete toto tlačítko, čímž upozorníte strážce." Pokynul k obrněncům. Zašklebil jsem se. Měl jsem sebou člověka co mi měl mířit do zad, ale zároveň mi dali tlačítko kdybych potřeboval pomoct? Strčil jsem ho do kapsy. "Rozumíte?" Zeptal se oblek. Pokýval jsem hlavou. Oblek taky kývnul a dveře od dodávky se otevřely. Vystoupil jsem a oblek těsně za mnou. "Veďte cestu." Zašeptal. Šel jsem cestou kterou jsem už šel tisíckrát, ale tentokrát mi do zad mířila pistole. Odemčel jsem dveře od paneláku, vstoupil dovnitř a zavolal výtah. Neodvážil jsem se otočit ale bylo mi jasné že oblek má pistoli schovanou v kapse, a teď mi určitě míří na ledviny. Vyjeli jsem nahoru, došli ke dveřím od bytu. Byli opravené od vykopnutí. Asi chtěli zahladit stopy. Vstoupil jsem dovnitř a oblek za námi zavřel. Teď už měl pistoli vytaženou, a mířil mi na hlavu. "Poprosím vás aby jste si pospíšil." Řekl ledabile, a čekal kam půjdu dál. Rozhlédl jsem se. Všechno bylo upravené, něják moc. Takže tu určitě šmejdili, ale průrvu pod postelí nenašli, nejspíš měli na spěch. Došel jsem do ložnice a sehnul se pod postel. Odsunul jsem kobereček a uvolnil prkno. Všechno bylo na svém místě. "Co je vůbec to pro co si sem chce zajít náš člověk?" Konečně se zeptal oblek. Překvapilo mě že se na to někdo ptá až teď, ale nejspíš nevěřili že něco skusím. "A do prdele!" Vyhrkl jsem. "Co se děje?" Zeptal se oblek. Rychle jsem se na něj otočil, jednu ruku stále pod postelí. "Máte u sebe vysílačku do dodávky?!" "Ano?" "Musíme jim to říct! Rychle!" Oblek byl úplně zmatený. Zastrčil pistoli do kapsy a začal v kapse hledat vysílačku. Chyba. Z pod postele jsem pohotově vytáhl odjištěného glocka, a namířil. Oblek měl pistoli v kapse, a jednou rukou držel sako a druhou hrabal v kapse. Neměl šanci. Zmáčkl jsem spoušť a ustřelil oblekovi kus čelisti. Mozek mu vytékal z pod hlavy. Takovéhle lidi dávají na důležité úkoly. Zastrčil jsem glock za opasek, a začal se hrabat pod postelí. První svou tašku se zbraňema. Hodil jsem si tašku na rameno, pod ní byl můj druhý mobil. Rosvítil jsem ho, zmeškaný hovor od Vrány. Zašklebil jsem se a strčil jsem ho do kapsy. Pod tím vším byla ještě jedna věc. Peněženka, s falešnými doklady, a hromadou peněz, byla nachystaná pro přesně tyhle případy. Vrána neměl ani tušení že jedno z jeho učení teď použiju proti němu. I tu jsem strčil do kapsy. Odešel jsem z ložnice. Překročil jsem dobře oblečenou mrtvolu a stoupnul jsem si do předsíně před vstupní dveře, vzal si do ruky to zařízení co mi dali, a zmáčkl tlačítko. Teď stačilo jen počkat. Glock jsem měl ledabile zastrčený za opasek. Stál jsem, a čekal, a pak jsem uslyšel jejich těžké kroky, na to by si opravdu měli dát pozor. Rozrazili dveře a s namířeními zbraněmi se rozhlédli po místnosti. Uviděli mě, jak tam stojím. "Co se stalo?" "Omlovám se," řekl jsem nešťástně. Sehnul jsem se a musel jsem to tlačítko omylem zmáčknout" obrněnci zklopily zbraně. Teď. Bleskovou rychlostí jsem vytáhl glock z poza opasku namířil a
Cvak
Jednomu obrněnci jsem prostřelil hrdlo.
Cvak cvak
Jednomu jsem vystřelil oko, druhýho jsem trefil do helmy takže se složil k zemi.
Cvak cvak cvak cvak, ozívala se spoušť glocku.
Teď jsem spustil hustou střelbu. V oblaku kulek jsem zabil dalšího. Už jenom jeden. Ten zakopl o mrtvolu svého kolegy a puška mu vypadla z ruky. rychle jsem mu odkopl pušku pryč. Podíval se na horů, a já ho střelil do obličeje. Došel jsem k tomu kterýho jsem trefil do helmy. Byl mimo. Sehnul jsem se k němu a střelil ho do krku. Bylo to tak rychlý a nečekaný. Kde jsem mohl vzít zbraň, a jak jsem se mohl zbavit obleka? Nečekali vůbec nic. Naklonil jsem se k jednomu a sundal mu z ucha malý mikrofon se sluchátkem. Nasadil jsem si ho a uslyšel chrčení "-o? Haló? Hej, ozvěte se!" Do prdele, já zapoměl na řidiče, ten má nejspíš prst na poplachu. Doufal jsem že chrčení vysílačky mi dostatečně zhrubí hlas. "Haló?" Zahuhlal jsem do vysílačky. Řidič si hlasitě oddechl. "Ježiš vy jste mi dali, co se tam nahoře děje?" "Porucha tlačítka, omylem se spustilo." Zaváhal jsem, ale musel mi uvěřit, přece není možné abych sám zabil 6 elitních agentů. "Pan Málek má svoje věci, jdeme dolů." Znovu jsem zaváhal. "Pro zachování krytí výjde pan Málek jako první, my až chvíli po něm." "Okej, rozumím" vysílačka pípla. Před východem z baráku jsem se projistotu podíval klíčovou dirkou, kdyby mi náhodou nevěřil a někoho na mě zavolal. Pusto prázdno. Tak, a co teď? Rovnou vzít dráhu? Nebo riskovat a koupit si čas? Došel jsem k dodávce, pomalu. Řidič sroloval okýnko a já si to namířil přímo k němu. "Kde-" stihl se ještě zeptat než mu projektila z mého glocku proděravěla čelo. Kvůli jeho pozici tělo zůstalo nehybně sedět. V sedadle spolujezdce nikdo neseděl. Otevřel jsem dveře, odjistil ruční brzdu, a narafičil řidiče tak aby zatížil plyn. Auto se rozjelo do předu. To mi koupí aspoň trochu času. Sám jsem se rozešel druhým směrem než kterým se rozjelo auto. Nemůžu uvěřit že mi to vyšlo.
Jestli po mě nevyhlásili celostátní pátrání předtím, tak proto že věděli kde jsem, teď bude můj obličej vyvěšený na každým rohu, dávám tomu tak den. Šel jsem, ani nevím kam, ale hlavně jsem přemýšlel. Potřeboval jsem místo kde se můžu schovat. Alespoň na chvíli. Přemýšlel jsem. Pokud prohledali můj byt a pak ho vrátili do původního stavu, museli to tak udělat i s ostatními byty. Takže, bych se mohl jít schovat k Markovi. Je to hloupé, a přesně dost hloupé na to aby to fungovalo. Nabral jsem zprávný směr a svět se hned zdál růžovější. Došel jsem k hnědému paneláku. Tam jsem počkal dokud někdo nešel ven, abych se dostal přes první dveře. Vystoupal jsem po schodech a došel k Markovu bytu. Už jsem tady párkrát byl takže jsem bezpečně věděl kam jít. Rozhlédl jsem se kolem sebe, chvíli počkal, a vytáhl malý šperhák který jsem měl schovaný v peněžence. Chvíli jsem páčil zámek, a po svěžích pěti minutách, cvak! Dveře se otevřely. Spokojený sám se sebou jsem vstoupil dovnitř a zavřel za sebou. Na věšaku vedle dveří měl Mark náhradní klíče, to se hodilo, strčil jsem je do kapsy. Došel jsem do obýváku a shodil si tašku z ramena. Rozhlédl jsem se kolem. Bylo tady úhledně uklizeno, tak stejně jako u mě. Nevěděl jsem kde si mark schovává své peníze a náhradní věci, takže jsem ani nevěděl jestli je našli. Všiml jsem si pár fotek které stáli na stolku. Byl tam Mark, na jedné držel v náručí mimino, a na druhé měl v ruce mimino, a za ruku bral batole. Ani jsem nevěděl že má děti. Věděl jsem jen že je rozvedený. Chvíli jsem se procházel po bytě. V knihovně byly vložené nejrůznější detektivky. Často ty které jsme mu dávali jako dárky k svátku nebo narozeninám, jak toho to štvalo. Namátkou jsem otevřel jeden šuplík a v něm ležela hromádka vyvolaných fotek. Nebyly ale zarámované. Vytáhl jsem je a začal listovat. Na jedné jsme seděli v baru. Všichni. Myslím že to byla nějáká oslava. Na druhé jsem byl já a Tom, držel jsem ho pod krkem a dával mu ořech. Na další byl Mark. Měl nasazenou narozeninovou čepičku, v ruce měl knihu a tvářil se že bude vraždit. Na další byl Ucho. Byl opilej a malovali jsme mu naobličej neomivatelnou fixou. Usmál jsem se. Ještě teď si pamatuju jak nás druhej den zmaloval. Dolistoval jsem na konec. Na poslední jsem byl já z Markem. Držel mě za rameno a pyšně se usmíval. Něják mě z toho začaly pálet oči. To mi připomělo proč jsem vlastně tady. Vytáhl jsem z kapsy telefon, a našel Vránovo číslo. Třásl jsem se třikrát víc než když jsem plánoval svůj útěk. Telefon třikrát zazvonil, a pak ho vzal. "Viktore." "Vráno?" "Takže přece jen žiješ." "Jo, jen tak tak." Nervózně jsem se zasmál. "Kde jsi? Musíme se potkat. Co budeme dělat teď?" Muselo to znít věrohodně. "Kde jsi byl poslední dva dny?" Kurva. S tím jsem nepočítal. "Zajali tě." Můj plán se začal bortit jako domeček z karet. "Jo, ale utekl jsem." Nejlepší bude když mu řeknu pravdu. Teda správný množství pravdy. "Chtěli po mě abych tě vylákal, a oni tě mohli zabít." Odmlčel jsem se, a Vrána čekal. "Tak jsem řekl že ano, ale u sebe v bytě se mi podařilo utýct. Nevím co teď, no tak Vráno potřebuju pomoct." "Příliš riskantní." "No tak, nevím co si počít." Tohle byl blaf. Teď už vím to co ví Vrána. A jestli si uvědomí že jsem to zjistil, uvědomí si taky že jdu pro pomstu. "Mám pronajatý jeden byt, kousek od bývalé klubovny, potkáme se tam." Jeho hlas zněl bez emocí jako vždycky. "Máš tužku?" Nahlásil mi adresu a pak položil. Takže zítra. Přemýšlel jsem jestli chci riskovat spaní, ale musel jsem, jestli půjdu proti Vránovi musím být odpočatý. Tašku se zbraněma jsem uložil vedle sebe, pro jistotu. A tak jak jsem byl jsem usnul.
