Byl to docela lehký spánek, kdyby mě přepadli zachránil by mi život. Protřel jsem si oči a podíval se na hodiny. Už bych mohl vyrážet. Z tašky jsem vybalil pozdra na zbraně. Ke každému boku jsem si připnul jeden glock, a na holeň nůž. Přemýšlel jsem jestli si mám vzít i samopal ale byl příliš nápadný. Zbytek věcí jsem vrátil do tašky a tu hodil pod postel. Před odchodem jsem zašel do koupelny. Opláchl jsem si obličej a podíval se do zrcadla. Málem jsem se nepoznal. Na tvářích se mi začínalo dělat strniště, pod očima jsem měl černo, jako bych nespal měsíc. Bělma jsem měl růžové a podrážděné. Udělal jsem co jsem mohl abych vypadal aspoň trochu upraveně. Jak jsem tak otáčel hlavou všimnul jsem si té rány co mám na tváři. Úplně jsem na ni zapoměl. Projektila udělala docela hlubokou ránu, ale docela pěkně se začínala hojit. Chvilku jsem hýbal tváří abych se ujistil že se mi nepoškodili nervy, ale všechno se zdálo v pořádku. Z jakéhosi šuplíku pod umyvadlem jsem vytáhl podlouhlou náplast a strup který se mi vytvořil na tváři projistotu přelepil. Chvíli jsem přemýšlel nad tím co jdu do toho bytu udělat. Věděl jsem že proti Vránovi nemám šanci, ale měl jsem moment překvapení, a to mi muselo stačit. Ujistil jsem se že mobil měl dostatek baterie, zamčel jsem zasebou, a vyšel jsem. Vrána věděl že jeho číslo sám neznám, a mobil ve kterém jsem ho měl bych nikdy nevydal. Nemusel se tedy bát že spolupracuju s federálama. Byl opatrný, to byla ale jedna z jeho základních vlastností. Nejhorší na tom když jste vinen, je pokus tvářit se jakože nejste. Nevíte jak se někdo nevinný tváří, protože vy vinen jste. Stálo mě to všechny síly neotáčet se kolem pokaždé když jsem zahlédl někoho podezřelého. Bylo mi jasné že obrněnci si za bílého dne nebudou jen tak vykračovat. Ale vážně se tváříci lidi v oblecích ano. Snažil jsem se vždy držet v hloučku lidí, kvůli sniperům. A přesto že se mi nechtělo, kvůli rukojmím. Zastavil jsem se na rohu. Naposledy jsem se podíval na papírek s adresou, a pak ho spálil. V kapse od bundy kterou jsem našel u Marka byl naštěstí zapalovač. Vstoupil jsem do paneláku. Přední dveře byli otevřené. Pohyboval jsem se nejtišeji jak jsem mohl, ale brzo jsem si uvědomil že slyšet jsem. Protože nebylo slyšet nic jiného. V celém komplexu bylo ticho jako v hrobě. Vrána si teda umí vybrat. Sedělo to k němu. Došel jsem do určeného patra k určeným dveřím. Pokusil jsem se zaklepat, ale s prvním dopadem mé pěsti se dveře otevřeli. Rychle jsem vstoupil dovnitř a zavřel za sebou. "Vráno?" Řekl jsem polohlasně. Chodbička z předsíně vedla rovnou do jakési pracovny. Na proti vchodu byl stůl z kancelářskou židlí. Na stolku byla obálka. Vkročil jsem dovnitř. A za sebou jsem uslyšel kroky. V té chvíli jsem si uvědomil že Vrána nepříjde, a že já tady mám zemřít. Sahal jsem po glocku ale to už se zamnou ozvalo cvaknutí odjištěné zbraně. "Klekni si a dej ruce za hlavu!" řekl povědomý hlas. Stále jsem byl otočený zády. "To neudělám Tome." Řekl jsem chladně, a pomalu se otočil. Stál tam, asi metr ode mě, glock namířený do mého čela. Lehce jsem nadzvedl ruce. "Tak z tebe je teď nájemný vrah?" Tomovi se zaleskly oči. Ale spíš vztekem. "Klekni. Si. Na zem." Procedil skrz zuby. "Takový nejsi Tome." Zdržoval jsem. Ze všech lidí který mohl Vrána poslat poslal mého přítele. Počítal s tím že mě to zastaví. To že to zastaví i toma už nečekal. Pořádně jsem si toma prohlédl. Jeho vlasy byli mnohem tmavší, a u konečků skoro černé. A na pravé straně obličele měl rudou spáleninu od toho granátu co jsem myslel že ho zabil. "Přežil jsto." "Bez tvojí pomoci." Odsekl Tom. Zatvářil jsem se podezíravě. "Co ti řekl Vrána?" Zeptal jsem se, ačkoliv jsem to už tušil. "Všechny si nás napráskal!" Tomovi přeskočil hlas a do očí mu hrkly slzy. "Bodls nám kudlu do zad, a teď lovíš ty co přežili!" Neměl se mnou mluvit. To mu Vrána určitě zakázal, ale emoce ho přenohly. "Ani jsem nevěděl že někdo přežil!" Udělal jsem váhavý krok dopředu. "Tome prosím, věř mi! Mám pro všechno vysvětlení!" Tomovi ze zachvěli ruce kterými držel glock. "Chitili mě víš. Ti co byli v tom klenotnictví. To nejsou žádní normální poldové Tome, je to protiteroristická organizace." Viděl jsem že Tom zaváhal, tak jsem přitlačil. "My jsme teroristi Tome. Vrána nám všem lhal! Celou dobu co jsme kradli jsme financovali teroristy!" Bylo vidět že mi nevěří. Vrána byl sakra dobrej lhář, a s manipulováním má dlohodobý zkušenosti. "Ve Španělsku, jsme zabili nějáky lidi co jsi znal, a teď se chceš pomstít!" "ANO!" Přerušil jsem ho. "Ale nechci se pomstít za svoje přátele v Madridu, ale za svoje přátele, tady, v Česku." I tak měl Tom pravdu. Byl jsem naštvaný za Španělsko. Všichni koho jsem znal umřeli, ale nebyla to Tomova vina, ani Unova, nebo Markova. Už podruhé jsou kvůli Vránovi všichni moji přátelé mrtví, a on za to zaplatí. "Znáš mě dva roky. I Vránu znáš dva roky. Řekni mi, je větší pravděpodobnost že bych dal zabít všechny na kom mi záleží, a nebo že nám všem Vrána lhal? Že s námi manipuloval jako s figurkami od šachů?" "Oni jsou mrtví Viktore." Tom se zase začal chvět. "Jsou mrtví kvůli tobě." Možná měl pravdu. Kdybych tenkrát nebyl ve Španělsku tak by možná federálové nevyhmátli to klenotnictví. "Vdova. Mark." Teď už Tomovi stekla slza po tváři. "Soňa..." Tentokrát se mu nezachvěla ruka, ale prst na spoušti. "TOME!" Zařval jsem při tom co jsem se skrčil, a přesně jak jsem čekal, náboj mi prosvištěl nad hlavou. Po dobrém to nepůjde. Když mě tom zaměřoval přeskočil jsem stůl před kterým jsem stál a zakryl se za ním. Nad hlavou mi prosvištěly další dva výstřely. Konečně jsem vytáhl glock, opřel se o stůl a vypálil. Když jsem se schovával za stůl Tom už se rozebíhal z místnosti. Vběhl do chodbičky a schoval se těsně vedle dveří takže ho kryla stěna. Moje střela tedy minula. Postavil jsem se za stolem, a vzal do ruky kancelářskou židly. Objel jsem s ní stůl a vší silou ji poslal do chodbičky. Tom uslyšel pohyb a tak se vyklonil aby vystřelil, za to do něj narazila židle. Zatřásl se a já znovu vypálil. Právě v čas se skrčil za židli a začal střílet naproti. Prásk prásk prásk! Vystřelil třikrát. Já stál před stolem takže za něj jsem nemohl skočit v čas. Rozběhl jsem se do rohu místnosti, k té stěna která teď sousedila z Tomem. Tom ze dveří vystrčil židli, se mnou to ale nehnulo. Vyklonil jse do rohu aby vystřelil, to už jsem ale stál u dveří, přimo u něj. Kopl jsem ho do holeně a on zakolísal, chtěl jsem vystřelit ale nestihl jsem. V kolísání Tom vystřelil dvakrát. Jedna kulka mi hvízdla u ucha tak blízko že mi z toho zabrněl mozek. Tom se rychle narovnal a namířil na mě. Já udělal to samé. Ale nevystřelil jsem. Tom zmáčkl spoušť. Cvak. Zbraň prázdně cvakla. "Glock 19. 8 ran." Řekl jsem." Tom nečekal ani sekundu a vyběhl proti mě. Já ale vystřelil. Tom se skácel k zemi. Trefil jsem ho mezi ramenem a srdcem. Rychle jse přiběhl za ním a odkopnul mu glock dál od ruky. Tom se křečovitě svíjel a na obličeji mu vyráželi krůpěje potu. Sklopil jsem glock. "Do prdele Tome!" Zařval jsem na něj. "Myslel sis že tohle chci?" Začal jsem přecházet kolem něj. "Do hajzlu! Já tě nechtěl zabít! Proč bych to dělal!" Praštil jsem glockem do stěny. "Kurva!" Přešel jsem zpátky k němu a namířil mu do obličeje. Tom se tvářil vzpurně, ale oči měl jak smutné štěně. "Vrána." Odplivl jsem. Za tohle všechno může "Vrána!" Řekl jsem znova. V tu chvíli mi došlo že nezabiju jen Vránu. Jestli se chci dostat o němu budu muset zabít všechny. Zase mě začali pálet oči. Odvrátil jsem zrak a můj prst se zachvěl. "Podívej se mi do očí" zasičel Tom. Podíval jsem se na něj. A přesto že už v podstatě brečel, tvářil se stejně odvážně jako předtím. "Dívej se mi do očí." Řekl potichu. Bytem se rozezněl výstřel.
