Chvíli jsem nehnutě stál. Cítil jsem jak mi bušení mého srdce bije až do konečků prstů. Tomovi oči se zamlžili. Měl na obličeji takový nevědomý výraz. Přes spánek mu stekl pramínek krve z díry kterou měl v čele. Hlasitě jsem dýchal. Zabil jsem spoustu lidí, ale ani jednoho z nich jsem nemohl nazvat přítelem. "Kurva..." Zašeptl jsem. "Jsem rád žes byl můj kámoš Tome." Posadil jsem se na podpahu vedle něho. "Kdyby jsme nezapadli do špatný skupiny moh bys bejt ještě naživu." Odmlčel jsem se. "Promiň. Vrána zaplatí za to co nám udělal." Zamáčkl jsem Tomovi víčka. A ačkoliv jsem to dělal nerad prohledal jsem Toma. Něměl u sebe nic kromě svého náhradního mobilu. Měli jsme je všichni. Vzal jsem ho a rozvítil. Nalistoval jsem Vránovo číslo a zmáčkl jsem "volat". Telefon třikrát zazvonil a Vrána ho zvedl. "Je to hotovo?" Ozval se jeho nezůčastněný hlas. "Jo." Řekl jsem. "Viktore?" Řekl Vrána, a ikdyž to řekl stejně chladně jako předtím cítil jsem překvapení následované vztekem. "Jo, je to hotový. Tom je mrtvej a zachvilku budeš i ty. Jdu si pro tebe ty hajzle. Zabiju tě za všechny členy naší party." Už nebyla potřeba nic tajit. Vrána mě hodlal oddělat tak jako tak, tak proč ho nepostrašit. Vrána na odpověď jen zavěsil. Věděl jsem že je naštvyný, nemá rád když mu plány nevycházejí. Problém byl že mě můj plán taky dvakrát nevycházel. Došlo mi že jsem vůbec nevymyslel co udělám potom co zabiju Vránu. Na zadku mi vysí federálové kteří mi dali brutálně najevo že pokud nebudu spolupracovat najdou si někoho jiného. I u nich mi tedy vypršeli šance. Posadil jsem se na židli. U Marka nemůžu zůstat o moc dýl. Nejspíš to pročesávají všude kam jsem za tu dobu mohl dojít. Takže kam teď? Klubovna. Kdyby ještě byla klubovna. V té oblasti kde byla je dost opuštěných domů, ne, počkat od klenotnictví mě sledovali až do bytu takže o čtvrti ví. Ale aspoň na pár nocí. Je to velká oblast. Předtím jsem se ale musel stavit u Marka pro svou tašku. Sakra, příště si ji vezmu sebou. Zjistil jsem že Vránův byt byl skutečně jen pro to aby se mě mohl zbavit. Nikde v něm nebylo nic užitečného. Tak jsem se rozhodl vyrazit. Pořád jsem byl nervní a snažil se vypadat vyrelaxovaně. Měl jsem pocit jak kdybych chodil století. Došel jsem k domu. Na ulici byl ještě vědší klid než když jsem odcházel. Nikde nikdo, jen podél silnice bylo zaparkovaných pár aut. Když jsem šel k bytu něco jsem si uvědomil. Bylo tam úplně stejné ticho jako u Vrány. Nikde ani hláska, ale ráno tomu tak nebylo. Došel jsem k bytu jak nejtišeji jsem mohl a- kurva, pomyslel jsem si. Mezi dveřmi nebyl ten papírek který jsem tam vložil ráno. Jak mě našli tak rychle? Dřepnul jsem si a podíval se do klíčové dírky. Nic. Sakra. Musel jsem myslet, a musel jsem myslet rychle. Tu tašku tam nemůžu jen tak nechat. Jsou tam moje peníze a náhradní zbraně. Za panelákem je dvorek. Vím že z ložnice kouká okno do dvorku. Mohl bych tam vylézt přes okap. Bylo to hloupé, ale moje nejlepší možnost.
Splížil jsem se zpátky dolů po schodech, a došel ke dveřím vedoucím do dvorku. Měli v sobě skleněná okna. Nenápadně jsem se podíval na dvorek. Bylo to velké prostranství plné keřů v ruzných geometrických obrazcích, sem tam lavička, a zem byla posipaná štěrkem. Keře byli jen asi do půl pasu, ideální kryt. Přímo na proti od dveří skrz které jsem se koukal bylo okno ke kterému jsem se potřeboval dostat. Okap byl v rohu čtvercového prostranství, a od něj vedl jakýsi parapet pod každým oknem v různých patrech. Už teď se mi z toho zatočila hlava. Problém je v tom že i s tímhle plánem obrněnci počítali. Protože u okapu stáli asi tři. Dívali se nahoru, takže spíš počítali že od tam uteču. Různě po prostoru postávali i další, dohromady jich bylo asi 7. Cítil jsem se na sebe trochu pišný že jsem až tak nebezpečný, ale plán mi to velmi komplikovalo. Všiml jsem si že jeden obrněnec stál u keře asi metr naproti od dveří. A díval se k okapu. Chyba. Z pouzdra na holeni jsem si vytáhl nůž. Velmi pomalu jsem otevřel dveře ue strachu že zavržou. A rychlým skokem jsem už byl u obrněnce. Jednou rukou jsem mu zakryl pusu, a nožem mu namířil špičku nože na hrdlo, a lehce přitiskl. Škubavě jsem mu nohama objal torso, a trhl sebou na zem. Takže já jsem ležl na zádech, a on na mě nohama jsem ho držel a nožem mu tlačil na krk. Byli jsme perfektně skrytí za keřem. Neměl jsem tušení jak jsou obrněnci trénovaní, jestli se mi vzdá, jestli bude řvát o pomoc nebo jestli se pokusí bojovat. Zvedl jsem hlavu a přiložil mu svá ústa k uchu. "Doporučoval bych vám aby jste se nehýbal, nerad bych vás zranil." Všiml jsem si jak mu jedna ruka šmátrá k automatické zbrani kterou měl popruhem připnutou k pasu. Teď ležela kousek od něj. "Pokud se pohnute ještě o kousek blíž ke své zbrani zabiju vás, a věřte mi, s nožem v krku vás nikdo neuslyší křičet." Obrněnec stuhnul a rukama naznačil jako že se vzdává. "Výborně. Teď vám odkryji pusu, a zeptám se vás na několik otázek. Odpovídejte na ně prosím jednoduše a přímo, a nesnažte se volat o pomoc." Cítil jsem že se obrněnec pokusil kývnout hlavou. Pomalu jsem mu odkryl pusu, a nyní volnou rukou jsem ho chytl za paži, kdyby něco skusil. "Kolik vašich mužu je v bytě?" "Šest." "Kde?" "Dva v ložnici, dva v obývacím pokoji a dva v předsíni." "Jak jsou vybaveni?" "Neprůstřelná vesta, obrněné ruce, nohy a hlava, pistole s tlumičem, bezdrátová vysílačka v uchu, spoštějí se dotykem. Tři mají brokovnice, tři samopaly." "A tady na zahradě?" "Stejně. Čtyři brokovnice, tři samopaly." Tohle bude horší než jsem myslel. "Vřele vám děkuji za pomoc příteli." Řekl jsem obrněnci, a s odporným praskáním krční páteře a chrupavek jsem mu zabodl nůž do krku. Ozvalo se krátké chrčení, a pak už jen bublání jak se mu přes kuklu z pusy valí krev. Klekl jsem si nad něj. Vzal jsem mu pistoli z tlumičem, a pokusil jsem se mu sundat neprůstřelnou vestu, ale měl ji spojen se zbrojí takže jsem ji neodpoutal. Nadhléd jsem na křoví. Obrněnci se mezitím rozhýbali. U okapu stáli dva, jeden stál na druhé straně hřoví kde jsem byl já. Musel jsem jednat. Už dávno jsem se naučil že obrněnci měli nekrytý krk, lopatky, a kotníky. Asi kvůli bohyblivosti. Prostřelil jsem obrněnci hrdlo. Měl jsem štěstí že jejich pistole byli tlumené. Natáhl jsem ruku a jeho tělo strhl do křoví abych zbrzdil pád, žuchnutí zbroje na štěrk je docela slyšet. Hned jsem si všimnul dalšího, teď byl za rohem křoví, ale šel směrem ke mě. Rychle jsem přešel k rohu, a jakmile vyšel za něj, zabil jsem i jeho. Stejným pohybem jsem křovím ztlumil i jeho pád. Nejradši bych šel rovnou k okapu, ale musel jsem se jich zbavit všech, jinak se to dozví někde na velení nebo něco takovýho. Dva stále stáli u okapu, a pohotově čekali až se ozve střelba. Zbylí dva stáli u pravé stěny od okapu a bavili se spolu. Stáli tak že jsem se nemohl připlížit ani k jednomu z nich ze zadu. Jak profesionální. Risk je zisk, řekl jsem si. A tohle budu muset risknout. Rozběhl jsem se k dvojičce která se vybavovala. Prásk, první výstřel zkrz hrdlo, jeden mrtvej. Stále jsem v ruce držel nůž, teď jsem ho hodil po tom druhém obrněnci. Křápl mu o helmu což ho očividně dezorientovalo. Přiběbl jsem za ním a pěstí ho udreřil do hrdla. Sklonil jse a chytil se za krk. Ladným obkrokem jsem se dostal za něj a chytil ho pod krkem. Živé štíty jsou strašně nechutné, ale na nic lepšího jsem s ev tu chvíli nezmohl. To už si mě pancéře u okapu všimli, a otočili se na mě. Když vyděli že mám kryt, ztuhli. Mířili na mě a nevěděli zda mají pálit či ne. Já to vědě. Prásk, další zázah do krku. Prásk a další. Pořádně jsem podchitil svůj štít, obě ruce jsem měl na hlavě, a škubnutím jsem mu zlomil vaz. Křupnutí kostí mi zavybrovalo až do ramen, a bylo ještě slyšet jak obrněnec zakašlal, z pusy mu vytékala krev. Rozhlédl jsem se. 7 elitních agentů, a já je všechny zabil. Byl bych na sebe pyšný, ale být pyšný na vraždu není nikdo dobré. Vzal jsem od jednoho těla brokovnici, páskem který z ní vysel jsem si ji přehodil přes rameno. V bytě se mi to tak tiše už nepovede. Je tam větší ticho, a tam na mě čekají, ať už uslyší výstřely nebo ne. Došel jsem k okap, chytil ho a trochu za něj vzal. Panty nepovolily ale okap se nebezpečně kýval. Tohle byl nejhorší nápad kterej jsem kdy měl. Chytil jsem se oběma rukama za okap a začal šplhat. S každým přítahem se okap zavlnil, ale zatím držel. Vyšplhal jsem až do výše správného okna. Zkontroloval jsem výšku ve které jsem visel. Bylo to o něco víš než střecha klenotnictví. Jen jsem si na to vzpomněl a začala mě bolet noha. Podle šířky okapu to vypadalo že k oknu budu muset přeručkovat na konečcích prstů. Z váhou brokovnice na zádech to nebude nejsnažší. Pověsil jsem se a klouzavímy pohyby jsem se začal přibližovat k oknu. Když jsem visel u něj, a přitáhl se abch viděl dovnitř, uvědomil jsem si zásadní chybu ve svém plánu. Okno bylo zavřené, a z venku se otevřít samozřejmě nedalo. Protočil jsem oči tak moc že mi málem vypadli z důlků. Měl jsem lokty položené na parapetu. Rozhodl jsem se nahlédnout do ložnice. Dveře z ložnice byli zavřené, a na každé straně od nich stál jeden pancéř, v pozoru se zbraněmi namířenímy na dveře. Vyhoupl jsem se tak abych dřepěl na římse, a rukama jsem se držel za vršek okna. Zvedl jsem jednu nohu a opřel ji o sklo. Lehce jsem s ní zapéroval abych zjistil jak snadno ho prokopnu. Někd je lepší věci neplánovat. Povyskočil jsem, a rukama jsem se zhoupnul do okna, nohama napřed. Sklo se roztříštilo a já ladně dopadl dovnitř. Oba obrněnci se velmi pohotově otočili, a podle jejich očí byli docel překvapení. Zhoupnul jsem si brokovnici z ramene do ruk, jako to dělával Ucho. Stál jsem na druhém konci místnosti, takže brokovnice nebyla tak užitečná jako třeba na metr. Střelil jsem mezi ně v naději že rozptyl střely bude dost velký aby zasáhl oba. Než doletěl k nim byl to spíš oblak střel. V jejich zbroji se objevily malinké dírky. Trochu sebou cukli, ráž byla asi docela velká. Jednoho jsem oslepil. Skrčil se a zavřel oči, zbraň ale nepustil. Druhý sebou sice trhl ale pohotově začal střílet samopalem. Rozeběhl jsem se do prava a oběhl místnost. Sem tam jsem se skrčil nebo zastavil, a ve zmatku se netrefil. Když jsem byl dost blízko vystřelil jsem znovu. Tentokrát sebou obrněnec se samopalem sekl. Narazil zády do zdi a složil se na zem. Druhý obrněnec byl už ale na nohách. Skočil jsem mu k nohám. Byl tak blízko že mě netrfil. Vymrštil jsem se zpátky na nohy, a z nebezpečné blízkosti vystřelil obrněnci do obličeje. Jeho hlava se rozprskla i s helmou. Nebyl jsem si jistý kolik nábojů je ještě v brokovnici, tak jsem projistotu obrněnci na zemi odcizil samopal. Byl velký a těžký, nejspíš by rozstřílel na kusy i zeď z cihel. Stoupnul jsem si ke dveřím. Na cestě už byl určitě i zbytek jednotky. Strašně bych si přál mít teď tu jejich zbroj. Čekal jsem až do místnosti vběhne ibrněnec ale místo toho se do místnosti vkulil granát. Ale ne obyčejný. "Kurva!" Procedil jsem skrz zuby. Otočil jsem se do rohu, zavřel oči a ještě si je zakryl rukou. Granát vybuchl. I přes zavřené oči mi před nimy zablesklo. V uších mi začalo pištět, a z pištění se to přeneslo na řvaní. Brnělo mi v mozku a nic jsem neslyšel. Otočil jsem se. Šíleně mě bolela hlava. Ani jsem nezkoušel chodit. Motala se mi hlava a v uších mi hučelo. Cítil jsem že ze zadu hlavy mi tekla krev. Nějáký šrapnel mě nejspíš zasáhnul. Viděl jsem perfektně, ale cítil jsem se jako po šesti láhvích vodky. Klekl jsem si abych chytil balanc. Do místnosti vběhl obrněnec a rozhlédl se kolem. Začal sem střílet. Projektily lítaly všude kolem, ale ne na obrněnce. I tak okamžitě vyběhl z místnosti. Teď jsem totálně v prdeli. Už jsem se viděl zpátky v kovové místnosti, s elektrickým přístrojem připojeným na ruce, a dvouma agentama sedícíma přede mnou. Tentokrát mě nikam nepustí, a hezky ze mě všechno vymlátí. Už jen pomyšlení na to mě tak naštvalo že jsem se rozhodl jednat. Naběhl jsem do dveří a pevně se postavil. Čtyři obrněnci stáli zakleknutí, a mířily na mě. Spustil jsem palbu. S nervy drásajícím řevem jsem držel spoušť. Agenti začali střílet. Jeden projektil mi křísl o stehno a další o krk. Automat na prázdno zacvakal.
