pod křídly osudu

1.kapitola

Z pohledu Hawkse

Létal jsem si po obloze, protože jsem měl fakt špatnou náladu. Moje křídla mě vznášela nad osvíceným městem odkuď šla slyšet hrát hlasitá hudba. „proč všechny bary musí mít zaplé písníčky tak nahlas." Dal jsem si ruce do kapes a přistál na nejbližší střechu která byla poblíž mě. Nemohl jsem přestat přemýšlet o mé minulosti. Kdybys zas matko neutekla z domu tak nad tím nemusím přemýšlet. Povzdechl jsem si a rozhlédl se po okolí, jestli tu náhodou není otevřený nějaký bar, kde nehraje hlasitá hudba. „měl bych se podívat do nějakých zapadlých uliček."

Vždy v takových barech byl klid a řád. Použil jsem svá křídla k tomu abych mohl zas vzlétnout. Moje křídla jsou dost citlivá a jsou částí mě, takže všechno cítím přes ně. Studený vítr mi foukal přímo do mých křídel a já cítil po celém těle chlad. Bylo to strašně uvolňující a cítil jsem se dobře.

Najednou jsem zahledl v nějaké temné uličce děti, jak šikanujou malého chlapce. Hned jsem zareagoval a letěl přímo za nimi abych mu mohl pomoct. Nasměroval jsem pár mých peříček, aby vzali toho kluka stranou protože byl celý pomlácený a já nechtěl, aby se mu něco stalo. „hej! Nechte toho děcka, násilí nic nevyřeší." Přistál jsem na zem a podíval se jim do očí, jak na mě zírají dost překvapeným pohledem. „t-o je Hawks hrdina číslo tři!... kluci zdrháme." Najednou se partička kluku rozeběhla do dalších tmavých uliček. Nechám je jít stejnak jsou to jen děti. Pokrčil jsem rameny a dal si ruce do kapes.

„jsi v pořádku kluku?" chlapec se na mě podíval dost vystrašeným pohledem. „j-á nic neudělal..." přisel jsem blíž k němu a položil mu ruku na rameno. „já to vím dítě tak jdi radši pryč z téhle čtvrti jinak se ti ještě něco stane." Chlapec jenom na souhlas přikývl a já se k němu otočil zády. „ještě se chci zeptat nevíš kde je tu nějaký klidný bar do kterého tolik lidí nechodí." Donutil jsem se k falešnému se zasmání, protože jsem se ptal dítěte kam bych mohl jít. Jsem už asi fakt zoufalí. Chlapec na mě koukal dost s překvapeným pohledem, ale pak se na mě pousmál. „když půjdeš tady rovně a pak zabočíš do třetí uličky kde by měl byt jeden bar." Celou dobu ukazoval na to místo a já jen přikývl na souhlas.

„a teď už jdi domů kluku." Otočil jsem s k němu zády a vydal se tím směrem kudy mi ten chlapec předtím ukazoval. Zahnul jsem pak do třetí uličky a uviděl jsem ceduli. Venku stál nějaký černo vlasý kluk, který měl všude samé popáleniny. Začal se na mě divně koukat a já radši od něj odvrátil pohled. Prošel jsem okolo něj a vešel do toho baru. Celou dobu na mě koukal. Najednou když jsem vešel dovnitř jsem uviděl pár lidí, kteří nevypadali jako zákaznici, ale spíš, jak kdyby tu všichni byly známí.

Všichni se na mě najednou otočili a netvářili se zrovna šťastně spíš se na mě mračili. Určitě je to kvůli tomu že jsem hrdina. Povzdechl jsem si a hluboce se nadechl. „mohl bych tu u vás dostat nějaký ten alkohol?" začal jsem se na ně zase falešně usmívat a mávat abych vypadal přátelsky. „jistě klidně si sedněte sem." Chlap za barem mi ukázal že si mám sednout k baru. Přikývl jsem a šel si sednout k němu. „co vás sem přivádí?... nevypadáte zrovna nejlíp." Sednul jsem si a neměl v plánu odpovídat, ale bylo by to ode mě neslušné. „měl jsem těžký den a potřebuju na to zapomenout." To, co jsem řekl byla z části pravda. Neměl jsem celý den těžký jen teď ten konec se pokazil, když moje matka zas utekla z domu jen kvůli tomu, že si přišla provinile za moji minulost i když na to moje matka měla dávno zapomenout. Barman mi nalil nějaký alkohol a já to do sebe kopl co nejrychleji protože jsem tyhle myšlenky v sobě nechtěl mít a rychle na ně zapomenout. „prosím další."

Takhle to pokračovalo zhruba hodinu a já už toho v sobě měl docela dost. Najednou se otevřeli dveře a vešel dovnitř ten kluk který stál předtím venku. Stoupnul jsem si a udělal jeden krok blíž k němu. Nevím, co mě to popadlo vstávat, ale dobrý nápad to rozhodně nebyl. Začala se mi strašně motat hlava a barman něco začal mluvit na ostatní, ale nedokázal jsem zachytit ani jedno slovo. „můžete být rádi, že tu dnes není Shigaraki... a že se ho ještě nezbavil." Všichni se na mě podívali a mě to připomnělo chvíle, jak na mě koukali ve výcvikovém centru. Chtěl jsem udělat ještě jeden krok, ale neudržel jsem rovnováhu a začal jsem padat k zemi.

Najednou mě chytil ten černovlásek, který vešel dovnitř. Zabořil jsem si svoji hlavu do jeho hrudi, a to je jediné co si z toho celého pamatuju pak se mi zavřeli oči.