pod křídly osudu

13.kapitola

„lásko vstávej přišel tvůj den." Otevřel jsem oči a podíval se hned na Dabiho. Chtěl mi dát pusu na čelo trochu jsem uhnul pohledem od něj. „děje se snad něco." Pohladil mě po hlavě. „jo jen se toho trochu bojím co když něco pokazím a všichni na to přijdou." Myslím tím je, co když oni na to přijdou, že je chci zradit. „všechno bude v pořádku na nic nepřijdou a kdyby jo tak si pro tebe přijdu kamkoliv." Pousmál jsem se na něj. „tak jdeme na to." Zvedl jsem se z postele a ke skříni abych se mohl převlíct. „jdi jinam chci se převlíct." Podíval jsem na Dabiho, který se plácl do čela. „vyděl jsem tě nahého prosím tě."

Dabi odešel za ostatníma na bar, takže jsem měl velkou příležitost vyndat ze skříně moji knížku která má být vodítko pro hrdiny, aby věděli, co se chystá a mohli se na všechno připravit. Musel jsem všechno udělat nenápadně aby na to nepřišli, protože pak už bych jim na nic nebyl a mohli by mě zabít. „tak tady jsi." Měl jsem ji schovanou za mým oblečením. Otevřel jsem ji a musel se podívat, jestli je tam všechno, co jsem jim chtěl sdělit jsem jediná šance pro ostatní občany před zkázou světa.

Oblékl jsem se do svého oblečení, ve kterém jsem sem poprvé přišel. Ten den jsem neměl vůbec opustit svůj dům. Nic by se z toho nestalo. „musím to brát aspoň trochu pozitivně zachráním tím zemi a lidi které mám rád." Knihu jsem si zandal za kalhoty, aby to nikdo neviděl a vzal si svoji vestu ke které jsem si přičuchnul a vzpomněl si na moji práci hrdiny. Pousmál jsem se nad tím. Byla to jediná věc, která mě v tu dobu naplňovala ale teď vím, že jsou tu i víc důležité věci než jen moje práce, a to je rodina. Vím, že moje rodina není zrovna moc skvělá ale i tak furt je to součást mě.

Podíval jsem se na dveře. „měl bych už jít." Bude to naposled co tady se všemi budu jako jejich kamarád. Toga mi tu docela přirostla k srdci a myslím si, že by tu vůbec nemusela být s nimi. Přijde její čas, kdy si bude muset vybrat na jaké straně bude bojovat. Rozešel jsem se ke dveřím s tím pocitem, že za chvilku bude po všem. Vše, co jsem cítil k Dabimu bude za chvilku pryč.

Vyšel jsem schody na horu za ostatními, kteří už tam na mě museli čekat. „dáš si snídani nebo už chceš jít na věc?" zeptal se mě Dabi který nebyl zrovna nadšený z toho, že budu muset odejít. „chtěl bych si s tebou ještě promluvit před tím, než odejdu." Pousmál jsem se na něj a přistoupil k němu abych ho mohl chytit za ruku a odvést ho ven od ostatních. „budeš mi chybět Dabi...za těch pár měsíců si mi přirostl k mému srdci a teď tě musím opustit." Dal jsem mu rychlou pusu na čelo. „není to naposled co se vidíme." Pousmál se na mě. Příště z nás už budou nepřátelé.

Chytil mě za ruce a já si užíval naše poslední chvilky které s ním můžu prožít. „a to mě jako teď pustíte nebo jak to všechno bude?" zasmál jsem se tomu, aby to nevypadalo divně. „půjdu tě doprovodit Shigaraki mi to domluvil což se sám divím jinak si tam měl jít s Togou." Pohladil jsem ho po tváři. „děkuju že si se přesvědčil u Shigarakiho aby si mohl jít semnou." U něj jsem si už zvykl se přetvařovat i když to dost bolí a mé psychice to moc nepomáhá. „nepůjdeme už?"

Dabi jenom přikývl a vedl mě za ruku do nějakých uliček.

Pohled Dabiho

Je mi líto že mi musí odejít, ale nebude to na dlouho protože až se pomstím tak budu už jenom s ním a nikdo už nás nezastaví ale teď je na prvním místě se pomstít mé rodině. Dost mě bolí nad něčím takovým přemýšlet, ale vím, že mi Hawks nikam neuteče a počká na mě věřím v to.

„dostali jsme se sem nějak rychle ne." Vytrhlo mě to z přemýšlení. „no tak když znáš zkratky tak je to samozřejmě rychlejší... procházím se tudy dost často když jsem nalitý." Zasmáli jsme se tomu. „Dabi už přišel můj čas..." podíval jsem se mu do očí a viděl jsem, jak kdyby se mu chtělo brečet. „co to děláš blbečku." Pousmál jsem se na něj a on mi to oplatil. „už jdi... není to naposled co se uvidíme." Přikývl mi na souhlas a začal ode mě odcházet. Chtěl jsem ho strašně moc chytit za ruku, ale vím, že nemůžu i kdyby mě měl zradit tak si to zasloužím a nebudu se na něj zlobit je to můj ptáček kterého jsem celou dobu věznil v kleci.

A to bylo naposled co jsme se viděli jako přátelé...