Na fotce je vlevo nahoře nějaká bageta :D, vedle ta voda fiji, pod vodou je prostě Starbucks kafé (nevím jestli je v tom kafé :D) a vedle toho jsou nějaký produky z Body Shop(u). Taky ani jedna fotka není moje :( všechny jsou stažený z we (heart) it....
Tohle se nemohlo stát, to je hrozné, nesnáším tyto situace. Zastavily se všechny lety do a z Londýna kvůli vichřici. Teď tu budeme muset vyčkat do lepšení situace, až bude příznivé počasí na lety. Byla jsem opravdu hrozně naštvaná, dokázala bych každého kdo promluví ukamenovat. Na pohledech všech v čekací zóně šlo vidět, že jsou zklamaní, unavení a nechtějí mluvit. To já taky nechtěla. Chápu to, nebylo nám do řeči, komu by taky bylo?
Vytáhla jsem si mobil z kapsy a psala si z mámou, že přijedeme o hodně později, než bylo plánováno a taky proč. Dost se divila. Taky jsem napsala Marcusovi, že přijedeme o den později, asi. Pochopil, šikovnej bráška. Pak jsme zavolala mojí nejlepší kamarádce Shenil, která mi poradila, že nemám být smutná, ale třeba rozpoutat konverzaci na nějaké téma, prý čas uběhne rychleji, a nám všem bude líp. Shenil má vždycky pravdu, to si pamatuju už od školky, ano jsme takový ty kamarádky forever, i když jsme se už několikrát pohádaly tak, že jsme myslely, že kamarádství skončí. Ale jednu věc vám řeknu, nikdy DOCELA neskončí, vždy tam bude, jako u nás, začaly jsme se znova bavit a udobřily jsme se. Teď je to moje nejlepší kamarádka, pomáháme si, v situacích, v kterých vám může pomoct jen někdo, kdo vás zná velmi dobře. Ale to přece dělají nejlepší kamarádky normálně, ne? Každopádně mi Shenil dost zvedla náladu. Byla jsem odhodlaná udělat něco, aby jsme nemlčeli, i kdyby to bylo cokoliv. No, cokoliv asi ne, ale hodně věcí mě napadá, které bych mohla udělat. Jsem inspirovaná. Shelin ukončila náš hovor, musela jít dělat nějaký seminář ze zeměpisu, na který se teď zaměřila. Rozloučila jsem se s ním a až položila náš hovor, uzamkla jsem svůj telefon.
"Kam vlastně letíte?" porušila jsem ticho, které každého zastrašovalo. "Do Irska." odpověděl jako první Jack, kdo jiný. "Aha, tam bydlí moje teta se strejdou." připadalo mi to fajn, třeba jednou jak pojedu k nim, můžu se stavit u Jacka, je moc hodný a taky docela vtipný. "Tak se někdy stav." usmál se. "Já jedu do našeho apartmánu." přidal se další Ken. "Jak myslíš našeho?" zeptala jsem se s malým úšklebkem. "Můj a mé přítelkýně." řekl se sebevědomím v hlase. "Ajo, a jak se jmenuje?" smála jsem se. "Mary." usmál se.
Pak jsme seděli, sice jsme nemluvili, ale už jsme nebili tak napjatí. Všichi byli uvolnění. Vzdychla jsem. Znova se ozval hlas, tentokrát nám oznámil příjemnou novinu. Letadla se znova rozletěla! Svůj pohled jsem upřela na tabuli s informacemi letů. Naše letadlo bylo hlášeno. Což znamená že přijede asi za hodinu a máte se klidit, nebo si koupit poslední věci, zkrátka nemáte chodit ven z letiště. Šli jsme do Starbucksu, koupila jsem si bílou čokoládu a wafle, čokoláda byla akorát, ani ne moc horká, ani ne studená, což bych teda nesnesla. Pak jsme se vydali ještě do Dutyfree zóny, kde jsem si koupila krémy od The Body Shop, konkrétně krém na vše (:D), takže spíš tělo, krém na ruce a krém na obličej, potom nějaký sprchový gel s vůní ledového ananasu, nepochopila jsem fakt, jestli má ananas jinou vůni když je ledový, ale tento produkt voněl opravdu dokonale, to se musí uznat. V Dutyfree zóně jsem si taktéž koupila dvě řasenky, paletku se stíny od značky NAKED, kterou možná znáte. Nějakou bagetu jsme si taky vzala, protože mě ty wafle moc nezasitily. Koupila jsem si i láhev s vodou Fiji. Jelikož je Dutyfree zóna levnější než normální obchody, utratila jsem kolem 20 liber, a to za všechno, což není zas tak špatné, není to vůbec špatné, je to naopak výborná cena.
Vyšli jsme z obchodu a sedli si před otvor, kam pak přidělají "hadíka" do ktrého si nastoupíme. Napila jsem se Fiji vody, chutnala opravdu úžasně, řekli by jste voda, co taková voda může změnit, je to přece jenom voda, a prosimtě jak vůbec jako voda může chutnat úžasně? Prostě může ok? Pochopte to, je fakt moc dobrá a má vynikající obal, který je přímo uzpůsobený k tomu aby jste ho vyfotili. Přesně to jsem udělala a potom strčila vodu do tašky. Vytáhla jsem bagetu a snědla ji, hned mi moje břicho "poděkovalo" bylo zapotřebí ho dobít, měla jsem opravdu hlad. Obal od bagety jsem vyhodila do koše a naposledy si skočila na záchod, samozřejmě jsem tam nedoskočila (:D ale ne) přišla jsem a usadila se, bylo to zbytečné protže ani ne za dvě minuty hlásal hlas v našem oddělení že se máme připravit na let, z malého okénka jsem viděla přijíždějící tunel, kterému od mého ranného věku říkám prostě had.
Objala jsem Zoellu a ona mi pošeptala do ucha, "Zavolej až si budeš chtít popovídat" usmála jsem se. Další mě objal Alfie, poděkovala jsem mu. Zašklebil se. "No tengo un problemo amigo." pronesl, ví že se učím španělsky (Lol, je to fakt španělsky a páni a dámy, toto jsem dělala bez překladače, protože máme španělštinu ve škole, vidíte co vás škola všechno naučí. :D) Zakroutila jsem hlavou. Objala jsem Cry(je), řekla jsem mu, ať si příště vybere lepší a hlavně hezčí podprsenku, vyprskl smýchy. Posunula jsem se k Ianovi a Antonymu, oba dva jsem je objala a pochválila jim food batle 2014. Objala jsem Kena a řekla mu ať pozdravuje Mary. "Udělám." salutoval. Přitrousil se ke mě i Jack, usmál se a roztáhl ruce. Objala jsem ho. pošeptal mi něco do uší. "Nezapomeň na naše video." jeho koutky rtů se formovali do úsměvu. Byl to moc hezký moment. Docela jsem si je oblíbila. Tyto momenty, ne Jackovy koutky.
Přijel tunel, my jsem s Felixem zamávali ostatním a směřovali touto chodbou k letadlu. Felix mě chytl za ruku a políbil mě do vlasů, asi je vše v pořádku, ale pořád si nejsem jistá, je vše jako dřív? Změnilo se něco? Udělala jsem něco špatně? Měl jen špatnou náladu? Možná. Asi si o tom bude chtít popovídat, Felix je takový, o všem si chce povídat, ale nic nebere vážně, vlastně jsme takový oba. Tunel se poamlu chýlil ke konci, poznáte to podle zvuků co vydává. Vstup do letadla nebyl úzký, takže jsme se zde vešli oba zaráz. Sedli jsme si na svá místa a uložili věci nepotřebné nad naše hlavy, do míst, která jsou na to určená. Opřela jsem se do sedadla, venku nebylo špatné počasí, mohlo se vyrazit. Zavřeli se dveře, všichni v letadle se usadili, dostali jsme malou přednášku od letušky a pak se i ona usadila. Letadlo vzlétlo a my se připásali.
Mé uši automaticky zalehli, musela jsem polykat a přitom si držet nos, ale na to jsem zvyklá, děje se to pokaždé. Seděla jsem u okna a Felix vede mě, logicky u uličky. Za chvíli jsem přestala cítit zaléhání uší, což znamenalo, že jsme v dostatečné výšce na to, aby si zvykly mé uši na podmínky. Oči se mi zavírali. Měla jsem těžké víčka a možná veliké kruhy pod očima. Z posledních sil jsem si vyzula boty a schoulila se na sedadlo do klubíčka. Usnula jsem až ve chvíli, co jsem ucítila něžný polibek na krku. Zdálo se mi že se strácít, ale pomalu se i vracím do reálného života snů nedokonalých které se nikdy nevyplní.... (wtf.)
Čusky, jsem zpátky a to s novou kapitolou, kterou bych asi chtěla věnovat @shamshula která je tak nedočkavá, a proto jsem ji sem přidala tu kapitolu. Děkuju za krásné ohlasy.
Co se vůbec děje s Felixem? Jaký to bude u Marcuse? Očekávejte menší zvraty, protže velké dělám nerada...
Napadlo mě, že někdy můžu k té kapitole napsat, co jsem u psaní poslouchala, nebo čím jsem se třeba insporovala, takže dnes začnu, nevím jsetli to bude přesné.
Poslouchala jsem :
1, Intoxicated - Martin Solveig
2, Earned it - the weekend (Fifty shdes of grey)
3, Sí - Martin Jensen {moje teď dost oblíbená písnička >-<}
4, Take me to church - Hozier
5, Problem - Ariana Grande
6, Mmm Yeah - Austin Mahone
Inspirovalo mě :
1, vlastní zkušenosti na letišti
2, výlet do Anglie
3, nějak to dneska šlo samo, takže asi nic jiného...
-xx pewds_dolphin3
ČTEŠ
In the past //Felix Kjellberg
Fanfiction"Jeden let v letadle změní celý můj život, už dopředu vím, že toto dopadne dobře...."
