In the past //Felix Kjellberg

Changes.

Foto je z We (heart) it. :)

Další den jsme se vypravili do nákupního centra a pak jsme šli na nějaký komediální film, zasmála jsem se mu, ale viděla jsem i lepší. Celé odpoledne jsme trávili fajn, utratila jsem dost peněz za nové oblečení, příslušenství k mobilu, nějaký věci do pokoje a hlavně JÍDLO. Pokud nemáte rádi jídlo, nechápu vás. Jídlo mi vždycky zvedne náladu a prostě je to nejlepší věc na světě. Koupila jsem si i nový batoh a boty, batoh ani nevím z jakého obchodu a boty od Tommyho Hilfigera, jsou úplně boží. Po nakupování a prohlížení zdejšího centra, jsme se vrátili zpět domů k Alfie(mu) a dali si večeři, objednali jsme si takovou tu obrovskou pizzu. Všichni jsme si ji vyfotili a protože jsme měli náročný den, tak se pizza pomalu ani nemusela krájet.

Dnes v noci nám letí letadlo do Švédska, odkud si vezmu všechny věci z domu rodiny a přestěhuju se do Londýna. Nemůžu za to, ale už je na čase vylétnout z křídel mámy a dát se na vlastní cestu životem. Máma i táta o tom ví, že se stěhuji do Londýna, budu bydlet u Marcuse, což je můj bratr a to dokud si nenajdu nějaké bydlení. Felix řekl že se se mnou také přestěhuje. Nevím co se s ním v poslednídobě děje, ale je hrozně protivný.

Začali jsme si balit věci, zabalila jsem moje věci čo leželi na posteli a zbalila je na příslušné místo, do kufru, nebo do batohu. Pak jsem si zašla do koupelny a věci i zde poklidila. Všechny jsem dala do batohu. Zbylo mi nově nakoupené oblečení, které jsem dala do kufru, kde i teď bylo dost místa. Vše jsem měla zbaleno, kontrolovala jsem poslední věci. V duchu jsem si odškrkávala, co mám a došla jsem k tomu že mám vše. Odnesla jsem kufr dolů a batoh si dala na záda, vzala jsem si vodu a jablko co leželo na lince v kuchyni. Odložila jsem si kufr a sedla si na pohovku. Kousla jsem si do jablka a napila se vody. Protáhla jsem se trochu a udělala pár cviků. I když se do nezdá, byl to celkem únavný den, celou dobu jsme se vláčeli po centru a koupili toho celkem málo na tyto poměry. Už uběhlo pár možných minut a pořád nikdo nešel, když tu najednou zavrzali parkety, šel po nich dolů Ken.

"Ahoj." pozdravil tajemným hlasem, ukazujíc snahu o přátelství. "Nazdar." trochu jsem ho odbyla, ale doopravdy jsem mu nevěnovala ani trochu mé pozornosti. Přemýšlela jsem. O čem? O mým životě, kam vše co dělám vede a jestli to co dělám je vůbec dobře. Mám kluka, ale ten se se mnou teď nebaví, jedeme k jeho kamarádům a ti se se mnou taktéž moc nebaví, potřebuju malou změnu, teď bude Felix se mnou u mých kamarádů a uvidíme jak se to jemu bude líbit. Dokonce záčínám mít pomstichtivý sklony. Co se to se mnou děje? Doufám že nic zásadního. Budu zase stejná jako dřív. Kousla jsem znova do jablka a sousto zapila vodou. Pohlédla jsem na Kena, snažil se usmívat, i když ho asi něco trápilo. "Co se stalo?" zeptala jsem a napodobila jeho výraz. "Ále, seš tak fajn a přitom mě asi nesnášíš..." pronesl velmi tiše a bez jakéhokoliv náznaku radosti. Byl z toho smutný až se mi chtělo brečet. "Ale já tě nenesnáším..." pronesla jsem i já velmi tiše. Uhnul pohledem na stranu a já uviděla jeho skleněnné oči. On kvůli tomu brečel? "Seš fajn." řekla jsem najednou. Odfrknul si. Koukl na obraz na zdi, je na něm Zoella s mámou a tátou a Alfie s jeho mámou. Trochu se zašklebil, pak se otočil na mě a zašeptal. "Fajn." Usmál se a pak jsem ho šla obejmout. Obejmutí s radostí přijal. Sedli jsme si zpět na naše místa a chvíli si povídali o rodině, přátelství, charitě a různých jiných tématech, které každý zná a chápe. Má velice zajímavé poznatky, jako třeba, "Kolik by bylo potřeba triček, aby se do nich oblékla celá Afrika, aby nikdo nemrzl..." nebo "Je rodina útěk od reality, nebo jen skok do nebe..." a mnohé další, zkrátka dobře se s ním povídalo, cítila jsem tu dobrou náladu a přátelské vlny, které jsme na sebe vysílali. Za chvíli se k nám připojili i ostatní, kteří přišli se zbalenými kufry, měli jsme dvě hodiny nadbytek času. Povyměnovali jsme si čísla a sociální sítě a pak vyrazili z obýváku do předsíně. Oblékla jsem si své boty, černé Vans a dala si na sebe bundu z Tally Weijl (u) která má takovou tu zmavě zelenou barvu.

Venku byla celkem zima a zčínalo se i stmívat. Poprchávalo, jako z nějaké detektivky. Zamkli jsme za sebou dveře a pohledem hledali Zoellino krásné fialové auto. Nakonec jsme ho uviděli a nasedli si do něj. Naštěstí jsme se tam všichni vešli. I Cry, který odmítal sedět vzadu mezi Kenem a mnou. Říkal že mu já nevadím, ale že mu vadí ten nafoukaný debil vedle. Postavil se Jack a zařval přes celé auto, jestli je jako normální že ho tady nazývá debilem a mě to přišlo tak vtipné, že jsem vyprskla smýchy. A tak se stalo že se zbytečně pohádali autě dva kluci. Pak už jsme jeli v pohodě a bez dalších "problémů" jsme dojeli až k nedalekému letišti. Cesta mi připadala o mnohem kratší než před dvěmi dny. Zaparkovali jsme a zamkli auto. Vešli jsme do zajímavé budovy z venku celkem nenápadné, ale vevnitř byla krásná, na jedné straně jste si hned mohli povšimnout řady a takových těch "pokladen" kde zvážíte své zavazadlo a zapíšete se že odlítáte. Na druhé straně byla odpočívárna, takže pohovky, sedadla, okno, hry, Starbucks, a nakonec vstup, kde se připojí takový ten "had" přes který vejdete do letadla. Byly tam i někde záchody, na které jsme si zašli, nechodím ráda na záchod v letadle. Potom jsme si sedli a koukali na obrovskou tabuli, kde se měnili lety, rychlostí obratu vašeho prstu, Bylo to veliké letiště, jak jsem to poznala? Koukala jsem se z okna a viděla odlétající a přilétající letadla. Najednou jsme slyšela hlas, co nám něco říkal, všichni v celém letišti zpozornili, někdo šlo jen slyšet křičící děcko. Poslouchala jsem. Ach ne, jen to ne. Hrozná věc se stala, to snad nepřežiju....

Takže čusák, všichni. Asi si říkáte, co to sakra, takhle krátký a ukončí v nejnapínavější moment, ale to jsem prostě já, uvidíte, hned vám to napravím, ale zatím mě dost zajímá, jestli vás tato knížka byví, mám pocit, že se vám líbí a taky mám pozitivní ohlasy, takže v ní určitě budu pokračovat. Jen v pondělí 25. jedu na školu v přirodě, takže vám chci oznámit, že to asi nebudu mít čas psát. Čekejte tak MAXIMÁLNĚ jednu kapitolu. Dnes vám možná ještě jednu malou přidám a v neděli je také den, takže nějakou ještě asi přidám. Když vidím že se vám to líbí, motivuje mě to psát, jste fakt nejlepší, všichni, i ti, kteří to čtou a nepíšou že to čtou, prosě všichni co této knize dávají, nebo by chtěli dát nějakou svoji pozornost. K Vánocům jsem kvůli vám dostala klávesnici na Ipad, víc teď píšu a je to zábavnější, a samozřejmě rychlejší. Moc děkuju za voty, reads a samozřejmě hezké komentáře, které mě pokaždé povzbudí k psaní další kapitoly. Děkuju. A zpět ke story...
Co myslíte, co bude s Felixem a Eddie u Eddiiného bratra, jak to tam bude vypadat, mají se pořád rádi? A co se vůbec stalo na letišti?
-xx pewds_dolphin3