Plamen temnoty

6

Při útoku

Daniel:

Když na nás zaútočili, odehrálo se vše strašně rychle. Hned, jak se objevili útočníci, jsme se postavili do bojové formace připraveni bojovat. Jen jsem doufal, že z toho vyjdeme bez úhony, mé přání se bohužel nevyplnilo a chvíli po tom, co jsme zahnali útočníky, jsem si všiml, že Elizabeth chybí a nesedí za mnou.

Vyděsil jsem se a zavolal na ostatní „hej Elizabeth je pryč!" Lars a Andrew se na mě otočili, oba byly vykolejení a přiletěli blíž ke mně. Lars jako první zareagoval „Co budeme dělat, měli jsme ji dostat do města rychle a hlavně bezpečně. Bůh ví, kde teď je, a hlavně, jak na tom je, mohla by být mrtvá!" Poslední větu už téměř křičel, všichni jsme byly v šoku a vyděšení a já nevěděl co dělat.

Nakonec jsem dal pokyn k přistání a přistáli jsme na nedaleké skále a sesedli z draků. Já zhodnotil náš stav, všichni jsme byli téměř v pořádku, z boje nám i drakům zůstalo jen pár škrábanců. Mezi námi vládlo nepříjemné ticho.

V tom se ozval do teď mlčící Andrew, který na nás oba pohlédl „Měli bychom prohledat ten prales, nad kterým teď létáme a pokusit se jí najít. Určitě je v pořádku a nějaké stopy po ní zůstat musely." Řekl naprosto klidně, s kamennou tváří, i když z jeho hlasu bylo jasně znát, že o ní má také strach.

Podíval jsem se na něj lehce zamračeným pohledem. „Je ti jasné, že prohledat ten prales, by nám mohlo zabrat klidně celý rok. To ti to nedošlo? Myslel jsem, že ty jsi tu z nás, ten chytřejší." Řekl jsem naštvaně a on se na mě podíval, jak na úplného blázna „Ona není hloupá Danieli, bude se snažit dostat na místo, kde bychom jí mohli snáze najít. Je jasné, že nezůstane čekat na jednom místě, někde uprostřed pralesa, až jí něco sežere. Vydá se někam, kde je volné prostranství, nebo někam, kde by byla z výšky vidět. Nezahrabe se někam pod zem," řekl s náznakem ironie a pokračoval ve své řeči, zatím co jsme ho s Larsem zaskočeně poslouchali.

„Sice se říká, že když se ztratíš, je lepší zůstat na jednom místě a čekat, až vás někdo najde, ale v tuto chvíli by to skutečně nebylo moudré, přes stromy, keře a houští by jí z výšky nebylo vidět a mohlo by skutečně, hodně dlouho trvat, než bychom ji našli a ona by už nemusela být naživu. Pokud je v pořádku, tak si to moc dobře uvědomuje. Umí se o sebe postarat. A pokud jde o to, co bychom teď měli dělat, tak bych zkoušel přelétat nad pralesem. Když se rozdělíme, půjde nám to snáz a snad ji co nejdříve najdeme," domluvil a najednou zavládlo tíživé ticho.

Všichni se ponořili do svých úvah, nakonec jsem prolomil to ticho já „Dobře, to dává smysl, ale pokud se jí něco stalo a tvá „teorie" nebude správná, nebudeme mít sebemenší šanci jí najít." „Danieli, Andrew má pravdu, nejsem zrovna největší myslitel, ale pokud vím, tak žádná magie není dost silná, aby pokryla celý prales a pomohla nám ji najít. Nevíme, kde přesně spadla, při boji jsme přelétali snad nad celým pralesem, tudíž nemůžeme ani zmenšit okruh, ve kterém bychom hledali, tohle je naše jediná naděje, jak ji najít." Řekl Lars a já byl překvapen nad tónem jeho hlasu. Zněl vážně, chladně a nepříjemně a já nakonec uznal, že má asi pravdu a přistoupil na jejich plán. A tak začalo hledání.

Zpět v přítomnosti

Elisabeth:

Už jsem se zase probouzela v koruně jednoho ze stromů v pralese. Včera jsem vyšla z chrámu a vydala se na sever, párkrát se zastavila a dala si pauzu. Pak pokračovala dál, nakonec jsem na noc zase pro jistotu vylezla na strom a přespala na něm.

Už mi došlo jídlo i voda, tudíž jsem se rozhodla vydat zase na cestu a porozhlédnout se po něčem k jídlu a vodě. Narazila jsem na některé rostliny, které jsem znala a věděla, že při nejhorším budou jedlé. I přes to, mi bylo jasné, že jen s tím si na moc dlouho nevystačím. Prozatím to však bylo to jediné, co jsem měla k dispozici. Byla jsem však ráda, že jsem zatím potkala jen vlky, a ne některé z monster, kteří na takovýchto místech žijí a jen doufala, že za svou cestu mimo prales některé z nich nepotkám.

Mé přání však bohové nevyslyšeli a chvíli po poledni jsem už padala někam pod zem. „Co to sakra!" bylo to jediné, co jsem vykřikla, když se pode mnou propadla zem, nejdřív jsem nevěděla, co se děje, když jsem se však vzpamatovala, hned jsem překontrovala vak s vejcem. Vejce se však zdálo být nepoškozené, já na tom však byla hůř, byla jsem celá od hlíny a cítila jsem bolest v mém kotníku. Věděla jsem však, že bude brzy v pořádku. Co si pamatuji, rány a zranění se mi léčily mnohem rychleji, než ostatním a nyní by tato schopnost měla být ještě lepší, díky spojení s dráčetem ve vejci.

Podívala jsem se pořádně kolem sebe, bylo tu šero, jediné světlo, které sem pronikalo, bylo z díry, kterou jsem se propadla. Kolem byly vstupy do tunelů, které vedly neznámo kam. Bylo mi jasné, že je nevykopali lidé ani nikdo z jiných ras podobných lidem. Takže jediná možnost, která se mi vůbec nelíbila, byla ta, že je vytvořilo nějaké monstrum. I přes to, jsem si však držela chladnou hlavu.

Zkusila jsem se i přes již odeznívající bolest kotníku, dostat ven skrz díru, kterou jsem propadla, ale stěny byly příliš příkré, nakonec jsem sklouzla zpět na dno díry. Nezbývalo mi, než si vybrat jeden z tunelů a doufat, že se jím dostanu ven. Doufala jsem, že to bude ten správný. V tunelech byla docela tma, takže se mi hodilo, že jsem viděla celkem v pohodě, díky jedné ze svých schopností. Tak jsem i přes tmu pokračovala dál tunelem.

Stěny byly vlhké a smrdělo to tu zatuchlinou a já už ztrácela naději, že je to ten správný tunel, i přes to jsem pokračovala dál. Byla jsem překvapená, když se v dáli v tunelu objevily paprsky světla a já doufala že budu konečně venku.

V podzemí jsem byla už minimálně hodinu a za tu dobu mě přestal bolet i kotník. Když už jsem byla téměř u zdroje světla, tak přede mě vyskočil z jednoho bočního tunelu, kterého jsem si nevšimla, obří pavouk byl dvakrát větší než já. A já v tu chvíli naprosto nevěděla, co dělat.  

Tak po delší době kapitolka. Tentokrá jsem to zkusila napsat z více pohledů, tak snad se líbila. :)

1071 slov