Plamen temnoty

7

Elisabeth:

Ve chvíli, kdy se přede mnou objevil ten pavouk, mě pocit strachu úplně ochromil a já se nemohla ani hnout. Vzpamatovala jsem se teprve, když byl těsně přede mnou a připraven na mě zaútočit, zpod opasku jsem vytáhla dvě dýky a rozběhla se vpřed tunelem k pavoukovi a ke světlu, s úmyslem se pavoukovy pokusit vyhnou, ale bohužel se mi to nepodařilo a já skončila pod ním, s jeho kusadly pár centimetrů nad mým krkem „do háje" bylo jediné co vyšlo z mých úst, než jsem mu zabodla jednu dýku z boku do hlavy a jen cítila lepkavou tekutinu vytékající z jeho těla. Pavouk vydal jakýsi přiškrcený zvuk, ale neslezl ze mě i přes veškerou mou snahu, dostat ho ode mě.

Vytáhla jsem tedy dýku z jeho těla a znovu zabodla, tentokrát jsem použila i nohu a v okamžiku střetnutí ostří s jeho tělem ho nakopla, na malý moment se ode mě odtáhl a já se co nejrychleji odkutálela z pod něj, postavila se na nohy a rozeběhla se směrem k východu. Cítila jsem, jak se ke mně zezadu řítí, proběhla jsem několika pavučinami, které se na mě přilepily a pokračovala dál. Bylo to jen tak tak, ale vyběhla jsem z tunelu.

Když se mé kůže dotkly první paprsky slunce, zpomalila jsem a ohlédla se na pavouka. Stál ve stínech tunelu a nevypadalo, že by byl ochoten, nechat jen jediný paprsek dotknout se jeho těla i přes vidinu chutné kořisti. Když jsem ho viděla, obezřetně jsem se zastavila a otočila se k němu čelem, chvíli jsme na sebe jen zírali. Tedy alespoň já na něj. Pavouk se pak otočil a nejspíš to vzdal.

Já se rozhlédla po svém okolí, samozřejmě jsem neviděla nic než stromy. Nezbylo mi nic jiného než ze sebe sundat všechny ty pavučiny, zkontrolovat vejce, které bylo naštěstí bez poskvrnky a pokračovat v cestě.

Už nějakou dobu jsem stoupala na vrchol jakési skály, římsa, po které jsem šla, nebyla zrovna extra široká a pokaždé, když se pode mnou uvolnil některý z kamínků, jsem úplně ztuhla a jen čekala, kdy se odlomí celá ta římsa. „Uf konečně nahoře" s těmito slovy jsem se rozhlédla kolem.

Nebylo tam moc stromů a obecně tam byl spíš kámen než hlína, na které by stromy mohly růst. Výhled byl dobrý a vysoko nad korunami stromů, dokonalé místo, na kterém by mě mohl někdo z dračího hřbetu vidět. Posbírala jsem pár suchých větví od stromů, které tam kupodivu rostly, dala je do provizorního ohniště a pomocí křesadla zapálila. Stačilo jen věřit, že mě hledají a brzy najdou.

Byla jsem z celého dne vyčerpaná a u ohně brzy usnula, až za úsvitu mě probudilo jemné praskání, které se ozývalo z vaku. „Co?" Opatrně jsem vzala vak do rukou a nakoukla dovnitř. Skořápka vejce, které uvnitř bylo uloženo, praskala a já na chvíli dostala strach, že se rozbilo. Než si můj rozespalý mozek uvědomil, že se dračí mládě líhne, tak už zpod skořápky čouhal malý černý čumáček.

Opatrně jsem vejce vyndala z vaku a položila ho na deku, pod kterou jsem spala. Postupně odpadával jeden kousek skořápky za druhým a já nedočkavě čekala na to stvoření, které mělo co nevidět, poprvé spatřit světlo světa.

527 slov

Kecy autorky:

Po hodně dlouhé pauze další, krapet kratší kapitola, tak snad se líbila. Sama doufám že se  ke psaní zase vrátím, ale čas a energie jaksi chybí.