Drahá Hermiono...

Kapitola 1. - Dopis...

Měsíční svit prosvítal skrz pootevřené okno do pokoje. Dívce ležící na posteli pohrával na rtech úsměv. Hnědé, kudrnaté vlasy, stažené do obyčejného culíku na temeni hlavy, splývaly na polštáři. Dívka se nepatrně zavrtěla, ale nepřestávala pravidelně oddechovat, což dokazovalo, že je zcela pohlcena poklidným spánkem.

V tu chvíli se však ozvalo rozrušené bouchání na dveře v přízemí. Hermiona byla okamžitě na nohou, hůlku svírala v ruce a rozhlížela se po pokoji. Když jí došlo, že je ve své vlastní ložnici a že jí nehrozí bezprostřední nebezpečí, trošku se uklidnila. Přes tenké pyžamo si přehodila župan a vydala se po schodech do přízemí zjistit, co ji tak nepříjemně probudilo uprostřed noci.

Když otevřela dveře, dovnitř vpadl rozzuřený Lucius Malfoy. Věnoval Hermioně nevraživý pohled, přešel do obývacího pokoje a rozmáchl se papírem, který držel v ruce, „Můžete mi to nějak vysvětlit?!" vykřikl bez varování. Hermiona pouze nadzvedla obočí a přešla Luciusovo chování bez poznámek.

„To bohužel nemohu," prohlásila s ledovým klidem v hlase, který doopravdy vůbec necítila.

Lucius se na chvíli zarazil, když mu došlo, co dělá. Vtrhl cizí ženě ve dvě hodiny rádo do bytu a chce po ní vysvětlení něčeho, o čem očividně nemá ani ponětí.

„Dobrá," ozval se po chvíli trapného ticha. „Omlouvám se, že jsem k vám takto vpadl uprostřed noci, jasný?" řekl kamsi za Hermionina záda.

Hermiona si povzdechla a posunkem ruky nabídla staršímu Malfoyovi místo na gauči.

„Obávám se, že stále neznám důvod, kvůli kterému jste mě vzbudil." Připomněla Luciusovi unaveným tónem.

„Jistě, vy mi tvrdíte, že netušíte, proč mě můj syn posílá v noci přes celé město kvůli jednoho mizerného dopisu?" vyštěkl podrážděně Lucius.

„Vážně nemám ponětí, o jakém dopisu mluvíte, pane Malfoyi." Řekla Hermiona usazená v křesle naproti vyhaslému krbu.

„Vy vážně... doopravdy nevíte... Vy nevíte, o jakém dopise mluvím?" vykoktal zmatený Lucius Malfoy.

Hermiona zavrtěla hlavou, na znamení, že doopravdy netuší, na co Lucius naráží.

Po chvilkovém zaváhání podal Lucius Hermioně obálku a zvedl se k odchodu. Ve dveřích se ještě rozhlédl po Mionině obývacím pokoji. Když mu oči sklouzly na krbovou římsu, pobaveně nadzvedl obočí a zatřepal hlavou. Potom se otočil na Hermionu a pevným hlasem prohlásil: „Vy jste opravdu zvláštní čarodějka, slečno Grangerová. Už nejspíš chápu, jak to Draco myslel... Dobrou noc." Otočil se na podpatku a s hlasitým prásk! se přemístil.

Hermiona, nepatrně vyvedená z míry chováním Luciuse Malfoye zamkla domovní dveře a s povzdechem se zabořila zpět do křesla. Zvedla obálku, která po Luciusově odchodu zůstala ležet na konferenčním stolku a zamyšleně na ni zírala. Po dlouhém vnitřním boji se Hermiona rozhodla. Opatrně obálku otevřela, vytáhla složený pergamen a pustila se do čtení.

Grangerová,

Hermiono,

Drahá Hermiono,

Píšu Ti tento dopis, neboť vím, že mi již nezbývá mnoho času, a neboť si jsem jist, že bych nikdy nenašel dostatek odvahy Ti toto všechno vypovědět osobně.

Zaprvé, bych se ti chtěl omluvit za to, jak jsem tě kdysi v Bradavicích oslovoval. Opravdu mě velice mrzí, že jsem ti kdy řekl Mudlovská šmejdko. Ale pochop, byl jsem vychován jako jediný dědic Malfoyů... Nemohl jsem si vybrat, jaký budu, očekávalo se ode mne, že budu stejný jako otec, že se přidám k Pánovi Zla, že budu nenávidět mudly, a vše s nimi jakkoli spojené. Pochop, zažil jsem svou rodinu až v příliš mnoha situacích, byl jsem jenom dítě, poslouchal jsem rozkazy, a pouze doufal, že neudělám nic špatně. Být Voldemortovým stoupencem bylo občas nebezpečnější, než být jeho nepřítelem. Stačila malá chyba, a všichni, celá tvá rodina i přátelé byli do úsvitu mrtví (v tom lepším případě.( Myslím, že víš, co mám na mysli...)). Dobře, uznávám, že jsem byl prostě pitomec, a pro to neexistuje žádná omluva. Že to, co Ti tady teď píšu, ti nejspíš připadá jako hloupá výmluva, ale mi to tehdy jako důvod mého chování stačilo...