Drahá Hermiono...

Kapitola 5. - Zaváhání

5.kapitola

Na Dracově ulici byl kromě spousty řadových domků stánek se zmrzlinou, obchůdek se smíšeným zbožím a jedna nóbl restaurace.

„Tak mě napadlo," nadhodil Draco, když vyšel za brunetkou na ulici osvícenou jasným, podzimním sluncem." Co kdybychom, když už jsi mě vytáhla ven, zašli na nějaké normální jídlo, místo abychom spoléhali, na mé kuchyňské dovednosti?" Předhodil brunetce svůj návrh. „Teda, ne že by mé kulinářské schopnosti nebyly výborné, protože jsou!" dodal rychle, když spatřil dívčin výraz.

Hermiona se na něj podívala s neskrývaným pobavením.

„Ach Malfoyi," vydechla a položila mu ruku kolem ramen, „neříkej mi, že jsi nervózní z toho, že bys mi měl vařit?" zeptala se s povytaženým pravým obočím a úsměvem na tváři. Sama netušila, kde se to v ní bere.

Draco se ušklíbl. „Jistě že ne Gr-Hermiono. Jen mě napadlo, že by to bylo rychlejší." Řekl a vyplázl na ni dětinsky jazyk.

Brunetka jen se smíchem zakroutila hlavou.

„Notak, nenech se přemlouvat. Zvu tě." Řekl po chvíli blonďatý chlapec a podíval se na dívku svýma ocelově šedýma očima.

Hermiona chvíli zvažovala všechna pro a proti, a nakonec, ač s velikým sebezapřením souhlasila.

„Dobře, půjdu. Když ti tak záleží na tom, abych šla-" nechala konec věty vyznít do ztracena, a sama se zase divila své odvážnosti.

Draco se usmál, a opatrně natáhl k brunetce ruku.

Ta se na ni s údivem podívala, ale usmála se na chlapce, a ruku přijala.

Draco Malfoy ucítil v břiše neznámý, přesto vcelku příjemný pocit.

Dva mladí čarodějové kráčeli ruku v ruce mudlovskou ulicí, a všichni se za nimi otáčeli.

Blonďatý chlapec s šedýma očima byl štěstím bez sebe, ale pokoušel se své city skrýt. Moc se mu to nedařilo.

Brunetka naproti tomu měla ve tváři usazený výraz hlubokého zamyšlení, blonďák ji několikrát přistihl, jak ho pozoruje, nebo si prohlíží jejich spojené ruce.

„Nad čím přemýšlíš?" zeptal se dívky, jejíž ruku pevně držel ve své.

„Hermiono?" Zatahal ji chlapec za ruku.

„Hmm? Co je?" Zeptala se dívka vytržená ze zadumání.

„Nic, jen jsem se ptal, nad čím přemýšlíš." Pokrčil Draco rameny a nahodil nevinný úsměv.

„Právě teď? Nad tím, proč tě to vůbec zajímá." Usmála se brunetka. Poté její výraz zvážněl. „No a předtím.. O tom dopise. Víš, já vím, že jsem slíbila, že do tvého soukromí nebudu strkat nos, ale nemůžu si pomoct. Co se děje Draco?"

„Já věděl, že na to dřív nebo později přijde řeč. Ty nikdy nenecháš nic plavat, viď?" zakroutil mladý Malfoy hlavou.

„Ne, nenechám." Potvrdila brunetka. „Protože nemůžu. Nemůžu dělat, že se nic neděje, když moc dobře vím, že něco jo. Jenom nevím co. Přece víš, že mi to můžeš říct, Draco. Navíc, když jsi mi psal ten dopis, tak to znamená, že jsi mi to říct chtěl, nebo ne?"

„Možná. Ale byla to hloupost. Nechci tě tím zatěžovat, nezáleží na tom. Mnohem důležitější je, že jsi mě po obdržení toho dopisu začala hledat." Odpověděl blonďatý chlapec.

„Měla jsem strach, to je celé. Nic dalšího za tím nehledej." Řekla Hermiona a vymanila svou ruku z Dracova sevření.

„Hermi-ono.." vyhrkl blonďatý chlapec, měl strach, že dívka odejde.

„Draco?" vytáhla brunetka obočí.

„Někdy ti to povím, ale teď ne, ještě není ten správný čas." Pokusil se nahodit úsměv, který ovšem vypadal pouze jako nervózní grimasa. „Ale teď pojď." Natáhl k ní znovu ruku.

Hermiona na něj nevěřícně zírala. Od školních let se neuvěřitelně změnil, ale přitom v něm stále zůstával skryt onen proslulý Zmiozelský princ.

Stála na místě a ne a ne se pohnout. Srdce jí říkalo, ať jde, chytne ho za ruku a konečně ho políbí, mozek na ni křičel, ať udělá cokoliv, jen ať se konečně pohne a nestojí tam jako solný sloup. Ale ona nemohla. Stála uprostřed ulice a zírala na něj. Její city se pokoušely osvobodit zpoza pevně vybudované přehrady a konečně spatřit světlo světa. Brunetka se ze všech sil snažila je všechny potlačit, ale už nezvládala nic dalšího. Proto pouze stála a zírala na Draca.

Platinově blond vlasy mu vlály ve větru, rty měl namodralé mrazem, jeho postoj byl velice nesmělý a v očích se mu zračil strach.

Najednou spustil chlapec ruku zpět k tělu. Dlouze se zadíval do dívčiných oříškových očí, a když se stále neměla k tomu se pohnout, pomalu se otočil, a vydal se pryč.

Hermiona pozorovala siluetu vzdalující se od místa, na kterém stále bez pohnutí stála, a pokoušela se zhluboka dýchat.

„Merline! Proč tohle dělám?" Posteskla si.

Nemohla to nechat jen tak,potřebovala jít za ním, a v hloubi duše tušila, že i on potřebuje ji.

Konečně se donutila k pohybu.

Rozběhla se za chlapcem, jehož pohled ji před chvílí tak intenzivně propaloval.

Utíkala po ulici plné lidí, směrem k němu. Pravá levá, pravá levá.. opakovala si brunetka v duchu. Notak Hermiono, proč tak jančíš, vždyť je to jenom Draco Malfoy! Okřikla samu sebe a musela se uchechtnout svému počínání.

Draco Malfoy pořád kráčel dál ulicí. Nezdálo se, že by tušil, že se k němu přibližuje.

Když ho konečně doběhla, vsunula svou ruku do jeho a srovnala svou chůzi. Nezdálo se, že by chlapec jakkoliv reagoval na její náhlou přítomnost.

„Draco.." vydechla brunetka šeptem.

Stiskl její ručku ve své, ale stále nic neříkal.

Hermiona se odhodlala k dalšímu kroku, přitiskla se blíže k němu a propletla jejich prsty.

Konečně se na ni podíval.

Usmíval se, ale jeho oči toho prozrazovaly mnohem víc; ukazovaly nezměrné množství štěstí, úlevu, a spoustu, spoustu lásky.

„Věděl jsem, že přijdeš." Zašeptal a letmo dívku políbil na tvář.