Drahá Hermiono...

Kapitola 8.-Na Ministerstvu kouzel se pořád něco děje 2/2 (Aneb lidé se mění)

„Merline, Hermiono, gratuluji!" vykřikl Harry a popadl brunetku do medvědího objetí. „Kinsley mi to pověděl." vysvětlil dívce, jak se dozvěděl o jejím povýšení, aniž by mu to sama řekla, poté co se od něj odtáhla a udiveně se na něj podívala.

„Je to opravdu úžasné, Miono! Vždycky jsem věděl, že to někam dotáhneš! Dokonce i s tím tvým spožúsem!" Plácal páté přes deváté mladý bystrozor. Uvelebil se do jednoho z Hermioniných nebelvírských křesílek a hodil si nohy na dívčin mahagonový stůl.

„Je to SPOŽÚS! Společnost pro Podporu Občanské a Životní Úrovně Skřítků, žádný spožús, Harry, už by sis to mohl zapamatovat!" vyplázla na něj dětinsky jazyk. „A sundej ty špinavé nohy ze stolu!" smála se brunetka.

Harry dělal, jako by ji neslyšel a mlel si dál svou. „Teď by si mohla zavést spožús jako samostatnou sekci na Odboru pro dohled nad kouzelnými tvory. Kinsleymu by se to určitě líbilo." smál se. „A Dobby by byl nadšený. U Merlinových kalhot, Hermiono, nikdy by mě nenapadlo, že to někdy řeknu, ale on ten spožús nakonec není až tak hloupý nápad." Trošku zvážněl Harry, když si vzpomněl na mrtvého přítele. „Ale vážně, vsadil bych se, že už tě to taky napadlo, tady zavést spožús ve velkém." znovu spustil chlapec a vesele se na Hermionu usmál.

„Víš o tom, že ti Kinsley původně chtěl nabídnout místo na Odboru pro kouzelnickou spolupráci? Udivilo mě, že to nakonec neudělal. Ale stejně si myslím, že ti ho časem nabídne. Uvidíš! Vsadíme se?" pořád se usmíval Harry. „Jejda, to jsem ti asi neměl říkat. No nic, už jsem to řekl." Zasmál se chlapec a vyskočil. Během sekundy stál u brunetky a držel ji za zápěstí obou rukou, ve kterých svírala jednu z mnoha knížek, které v kanceláři měla.

„Nech toho, Harry." Pokusila se mu Hermiona vysmeknout.

„Snad teď nehodláš pracovat, Hermiono, mám hlad! Jdeme se najíst!" Usmál se chlapec, odhrnul si havraní vlasy z čela, vypáčil Hermioně knihu z rukou, za jednu ji popadl a zamířil si to ke dveřím.

Hermiona jen rezignovaně pokrčila rameny a se smíchem se vydala za svým nejlepším přítelem.

V jídelně potkali Rona, a tak se k němu připojili a povídali si. Jeden by řek, že je všechno jako dřív, ale pozorný pozorovatel by si jistě všimnul onoho napětí, které se vznášelo ve vzduchu.

Když dojedli, Ron se rychle rozloučil, že prý má ještě nějakou práci. A tak se Hermiona s Harrym odebrali zpět do dívčiny kanceláře.

Harry se opět usadil do jednoho z křesílek a položil si nohy na stůl. Hermiona se jen usmála a začetla se do knížky. Potter čas od času něco prohodil, ale oba si spíše v tichosti užívali přítomnosti jeden druhého a také toho, že mají jakžtakž volno.

Asi po hodině a půl se ozvalo zaklepání na dveře. Harry vstal a šel otevřít. Dovnitř vletěl veliký tmavý výr.

Sedl si před Hermionu na hromadu knih a nadstavil nožku, u které měl přivázaný dopis.

Harry se na dívku zmateně podíval. Ona mu pohled opětovala. Na ministerstvu se sovy už spoustu let zásadně nepoužívali, protože dělaly příliš velký svinčík. Místo nich všichni zaměstnanci využívali oběžníky.

Oba přátelé si byli stoprocentně jistí, že tuto sovu nikdy dřív neviděli, takže Hermiona okamžitě vyloučila možnost, že by mohla patřit nějakému z jejich známých.

Opatrně odvázala sově z nožky pergamen, na kterém bylo krasopisně napsáno její jméno, rozložila ho na stůl, a začala číst.

Drahá Grangerová!