Hunger games - 70. ročník

Prolog - 1. kapitola

Doufám, že se vám bude líbit!! :) :3

Ráno s probouzím do mokrého rána. Bydlíme v chudé části 9. kraje (Teda nedá se říct, že by 9. kraj byl bohatý, ale chápete jak to myslím) blízko pole. Dnes ráno je obloha našedlá, prší a celkově se cítím nějaká rozmrzelá. Není divu. Dnes je Den Sklizně. Nikdy jsem se Her nebála, ale jasně, že do nich nechci. Jak by mohl někdo chít jít dobrovolně do Her? (Nepočítám, třeba to, když se přihlásite za někoho.) Nikdy nepochopím profíky. Sláva bohatsví... Copak to za to stojí, když mkvůli vám umřelo 23 ostatních. "Bože Sarah nad čím to zase přemýšlíš?" ptám se sama sebe a otočím se na druhý bok. Dnes je jediný den v roce kdy nemusím pracovat na poli s obilím ani ho pomáhat zpracovávat. Je sice brzo, ale náš dům je určitě prázdný. Protože moji bratři(Třebaže, že některým ještě nebylo 18) museli jít na pole, abychom všechno stihli. Aspoň, že já můžu zůstat doma.

Pár minut se převaluju a pak konečně vztávám. V domě je zima, takže hned vyslékám svoje tenké pyžamo a otvírám skříň,kterou mám společnou s bratry. Nemám moc oblečení a vlastně žádné, které by bylo pro holky. Mám dvoje kalhoty (Jedny roztrhané, staré po bráchovi,nosím je na pole a druhé jsou poměrně nové a ty nosím do školy.) dvě trička, jednu košili, svetr a bundu. Beru na sebe staré kalhoty a svetr a jdu se umýt do koupeny. Usměju se na svůj odraz v zdrcadle. Nejvíc se mi sobě líbí moje drzé zelené oči a taky moje vlasy. Mám vlnité hnědé vlasy, ty taky docela ujdou. Snažím si je učesat, ale vůbec to nejde, takže jenom vzdychnu a vydám se do kuchyně. Máme malou kuchyň, ale nikdy tady moc nejsme. Vezmu si z chlebíku jeden krajíc starého chleba a vodu z láhve.

Po jídle se jdu umýt a pořádně si upravit vlasy.Pořádně si umývám, hlavně nohy.Vodu nechávám ve "vaně", protože tady se myjeme ve stejné vodě, protože její málo.

V ručníku jdu do své skříně a hledám šaty po mamince. To je jediný kus oblečení pro holky v celém domě. Je mi divné, že je nemůžu najít. Hledám se asi 10 minut a pak si vzpomenu, že jsme je před půl rokem prodali, protože jsme neměli peníze. Takže co si na Sklizeň obleču? Stojím na skříní a nemůžu se rozhodnout.

Nakonec si oblékám své nové kalhotya červeno modrou košili. Vypadám jako kluk, ale nic nemůžu dělat. Vlasy mi postupně usichají a jsou ještě víc vlnité. Dávám si je na ramena a pohlédnu na sebe do zdrcadla. Docela mi to sluší.

Sedám si na postel, upírám si hlavu o zeď a přemýšlím. Kdyby tu se mnou teď byla maminka. Moc bych si přála ji poznat. Bohužel umřela, když mě rodila. I já málem umřela, ale naštěstí se na mě stěstí obrátilo. Prý mám po ní svoje oči. Asi je to tak. Tím jediným se liším od svých bratrrů. Oni mají hnědé po otci. Myšlení na maminku ve mě probouzí smutek, ale nebrečím. Protože já nikdy nebrečím. Jsem sebe víc smutná nebo mě něco bolí, ale nic. Brečela jsem snad jen 2x v životě.

V pravé poledne přicházejí moji 3 bratři. Nejmladší Mark (17) a pak dvojčata Paul a Petr (19). "Ahoj Sarah." pozdraví mě Mark a usměje se. "Já mám hlad!" zařve ještě a vydá se do kuchyně. Dvojčata mě místo pozdravu bouchnou pěstí do bicepsu na ruce. Každý z jedné stany. Jak milé. Když člověk vyrůstá s 5 bratry, nemůže být ubrečený ani měkký.

U oběda přichází i ostatní bráchové Tom a Luk. Luk je nejstraší a občas mi přijde, že mě nemá vůbec rád. Pozdraví mě svým typickým "Ahoj maličká." a potutelně se usměje. Ví, jak tohle oslovení nesnáším, protože uždávno nejsem malá! Zaskřípu zubama a odpovím pouhým "Čau."

ZatoTom se na mě usměje a zeptá se: "Tak jak to jde Sarah?Už se těšíš na losování smrti?" zeptá se pobaveně. Děláme si z toho srandu, protže je to lepší než se kvůliu tomu stresovat. Toma mám moooc ráda. Je to brácha ke kterému mám nejblíž. Sice je o 6 let starší, ale to nevadí.

K obědu jsem uvařila polévku ze všeho co jsem doma našla. Nějaké maso, zelenina, voda a trocha soli. A každému podávám i chleba. Největší kus nechávám pro tátu. Jíme docela potichu, což je u nás nezvyk.

"Ahoj děti." slyšíme hlas táty. "Ahoj tati." pozdravíme ho a já se usměju. Táta kdysy měl hnědé vlasy, ale teď mu hodně zšedly. Usměje se na mě a unaveně si setře pot z čela.

"Běžte připravit na Sklizeň děti." řekl otec po jídle. "Sarah? Proč jsi se už neoblékla?" zeptal se zmateně.

"Já se oblékla tati." řekla jsem a opřela se o zeď.

"Cože? Kde máš ty svoje šaty po mamince?"

"Tati, před půl rokem jsme je prodali." řeknu klidně.

"Jejda já na to úplně zapomněl. Tak co jsi oblečeš?" zeptal se nervózně.

"Tohle. " odpovím a ukážu mu co mám na sobě.

Nespokojeně zavrtí hlavou a řekne: "To je mi líto Sarah. Vím, že to s námi nemáš lehké. Asi jsem špatný otec." řekne utrápeně a složi si hlavu do rukou.

"Ale tati." řeknu a konějšivě ho pohladím po rameni. "Neboj, si skvělý táta a já jsem v pohodě. Na šatech vůbec nezáleží."

Otci se zalesknou oči a obejme mě.

Jdeme na náměstí na Sklizeň. Míjíme desítky dalších rodin, ne všechny úplné. Vidím matky jak drží za ruce své děti a vystrašeně se rozhlíží. Já se podívám k nebi. V hlavě se ptám "Mami? Bojíš se taky o mě?" Strašně bych si přála znát odpoveď.

Ignoruju pohledy ostatních a dál jdu vedle bratrů. Musím projít braním krve, ale to se dá přežít.

Jdu si stoupnout k 16tiletým holkám. Jedna moje spolužačka Hana se na mě mile usměje, mám ji ráda. S ostatní se nebavím. Posmešně se mě podívájí. Mají na sobě krásné šaty, a taky pěkně upravené vlasy, ale jinak jsou čirré zlo.

"Vypadá jak kluk." slyším říct jednu s ních ale dělám jakoby nic.

"Vítám vás obyvatelé 9. kraje." pozdraví nás Emma Droowová.Letos je sladěná do kříklavě žluté. "Letos tu máme další hry, 70. Než se podíváme kdo z vás odvážných bude splátce, máme tu pro vás speciální film." řekne zaculí se a ukáže na obrazovku.

Po krátkém filmu přejde opět k mikrofonu a řekne: "A teď nastal čas, abychom vybrali naše splátce. Jako vždy, začneme dívkami."přejde k osudí a začne losovat. Nebojím se, ikdyž bych asi měla. Mám v osudí 8 lístečku, ačkolikv 9. kraj je velký, plný chudých děvčat. Vybere jeden lísteček přejde k mikrofonu, rozděláho a přečte nahlas: "Sarah Tooday!"