Hunger games - 70. ročník

2.Kapitola-Cesta

Parkrát jsem zamrkala. Cože to? Nene, to nebylo moje jméno.

Všichni dívky se na mě uhlédli a udělaly mi cestu. A sakra!Jsem to opravdu já! Pomalu se vydám k podiu. Stoupám po schodech, kde už na mě čeká Emma. "Pojď broučku!" řekne mile, ale vidím jak si na mě dívá, teda spíš jako na moje oblečení. "Tak a teď ještě nějekého chlapce!"

Hledím do řady chlapců a přemýšlím kdo bude můj spolukrajan v Hrách. Pořád nějak nemůžu uvěřit tomu, že mě vybraly! Dokážu to? Dokážu přežít?

Zachýtávám pohled Marka. Je jediný z mé rodiny, kdo se kromě mě ještě účastní. Tázevě se na mě podívá. Rozumím tomu. Ptá se jestli se má přihlásit dobrovolně. Nepatrně zavrtím hlavou. Pokud mám přežít a vrátit se nemůžu dovolit, aby hrál se mnou.

"Dylan Werdlay"'!" zazní její hlas do mikrofonu. Další člověk, který bude mít za pár týdnu zničený život. Hledám očima toho kluka,který se mnou půjde na smrt. Vidím ho. Je mu asi tolik co mě.Má blond vlnité vlasy a modré oči plné slz. Jde sa námi na podium. Je mezi námi hodně rozdílů. Já mám tmavé vlasy a oči a stojím s výrazem upřeným do davu s neutrálním výrazem. Dylan má světlé vlasy a oči, brečí a zmateně se rozhlíží. "Výborně." zatleská Emma. "Teď si podejte ruce, děti notak!" zavelí a poodstoupí. Já se k němu otocím a pohlédnu mu do očí. Podám mu ruku a on ji stiskne.Pokusím se o úsměv, ale nějak se mi to nedaří.

Stojíme jako solné sloupy. On v košili a kalhotách, pak Emma v extravagantních šatech a pak já v košili a kalhotech.

Sedím v místnosti v budově soudu. Čekám až za mnou někdo přijde, myslím, že táta s bráchama. Přijdou se rozloučit. Možná je uvidím naposled v životě. Zaplavuje mě vlna smutku, ale překpavivě opět nebrečím. Dveře se otvírají a udivím vnich svou rodinu. Vyskočím a obejmu tátu.

"Holčičko." šeptá a hladí mě po vlasech."Snad se to zvládnout, vím, že bysto mohla dokázat!" řekne a pohlédne mi do očí.

"Určitě, aspoň to zkusím." řeknu a polknu.

Objímám se i s bratry. Tom se na mě smutně usměje a ukápne mu slza. "Sarah, prosím vyhraj i pro mě. Nevím co bychom bez tebe dělali." řekne a pevně mě obejme.

Luk se na mě podívá s pohledem, ve kterém nedokážu číst a řekne: "Ty to zvládneš maličká."

"Snaž se vyhrát, ty to zvládneš, Sarah!" slyším hlasy svých bratrů.

Do místnosti vpadá mírotvorce a odvádí rodinu pryč.

"Miluju vás!"zakřičím a zamávám. Mám chuť umřít! Ne se strachu z arény, ale prottože už je nikdy neuvidím. Ikdyž je to nepatrný paprsek naděje, že bych mohla vyhrát. Dokážu to. Hlavně nechci žádné spojence, čím míň lidí budu znát osobně, tím líp. Aspoň nebudu trpět kvůli nim.

Sedím v autě společně s Emmou a Dylanem. Emma něco nadšeně vypráví, ale já ji neposlouchám. Dylan vypadá fascinovaně visí na každém jejím slově. Vůbec se nechová, jako někdo kdo nechce do Her. Vypadá jako by se do Her TĚŠIL! To nikdy nepochopím. Nebo.. nebo jo?

Vlak, kterým jedeme je luxusní. Všude jsou sametové sedačky, velký a drahý nábytek a všude jsou tuny jídla! Víc, než jsem kdy viděla pohromadě. Dylan kouká podobně vyjeveně jako já, přitom bydlí v bohatší části 9. kraje. Myslím, že jeho rodina se živí obuvnictvím. Jednou jsem k nim nesla otcovi boty. Vím, že má Dylan jen malou sestřičku Dixie, které je asi 7 let.

Jíme, jíme a jíme až k prasknutí. Vepřové na brusinkách, salát, rýže s kuřetem, chleba s máslem, čokoládový dort a vše zapíjím něčím, čemu se říká džus. V životě jsem nebyla tak plná. Vidím jak se na mě Emma dívá. Vím, asi nemám nejlepší způsoby, protože jsem nevyrůstala v nějaké bohatší rodině. Jím rukama, občas použiju i příbor. Ale docela se mí líbí, jak na mě kouká i Dylan, proto si utírám pusu a olíznu si prsty. "Bylo to výborné." říkám s úsmevěm.

"Tohle bude tvoje trenérka Sarah." představí mi Emma po večeři už postarší ženu s hnědými vlasy a zelenýma očima. "Těší mě." řekne tlumeným hlasem. "Já jsem Lindsey."

"Já jsem Sarah a taky mě těší." řeknu a podám jí ruku.

"V čem vynikáš Sarah?" ptá se znalecky, když sedíme v červených křesílkách.

"Já.. nevím." pípnu.

"Něco, ti musí jít." snaží se mi pomoct.

"Možná jsem malá, ale myslím, že jsem mrštná a silná. A taky mám možná tvrdé pěsti a dokážu rychle utíkat. Ale nic moc co by mi mohlo pomoct v aréně." řeknu a pokrčím rameny.

"Myslím, že to není málo. Až budete trénovat zkus se zaměřit na nějakou zbraň. Ale tvař se jako slabá dívka z chudého kraje, protože těch si profíci moc nevšímají." radí mi Lindsey.

Přikývnu. Myslím, že se m i snaží pomoct, takže jí budu poslouchat. A nejspíš i budu muset...

Večer se jdu umýt do koupelny v mém pokoji. Napouštím si horkou vodu, sundávám oblečení a ponořím se do vody. Umývám si i hlavu, přestože jsem si ji dnes myla. Ach.. jak dávno bylo dnešní ráno? Připadá mi to jako týdny, přitom je to jen pár hodin. Kde teď asi jsme, jak daleko jsem od domova. Rozhoduju se to zjistit.

Vylézám z vany a beru si dvojdílné pyžamo. Jdu ze svého kupé. V chodbě se zastavuju u velkého okna. Vidím temnou oblohu a něco se leskne... leskne! Moře! Musíme být ve 4. kraji! Jistě, už vidím i ceduli: "4. kraj."

Vracím se zpět do postele a v duchu přeju dobrou noc rodině. Pomalu padám do neklidného spánku plný nočních můr..

Ráno se probouzím a cítím se, jako bych vůbec nespala. Vylézám z postele a jdu do koupelny. Opláchnu si obličej, vyčistím si zuby a upravím si vlasy. Ze skříně si beru červené tričko a černý teplákový overal. Vycházím ze svého kupé a jdu do jídelního vozu na snídani.

Tam už sedí Emma a lakuje si nehty výrazně růžovou barvou, Dylan si maže topinku marmeládou a Lindsey pije kafe. Pak je tu ještě jeden muž, asi Dylanův trenér (Později jsem zjistila, že se jmenuje Mike) "Dobré ráno." pozdravím.  Emma mi věnuje úsměv, Dylan kývne a Lindsey mi představí Mikea. Zjišťuju, že je to starší muž a je velmi milý. 

Sedám si k nim a nabírám si snídani. Beru si makový závin, jahadový jogurt a čaj. Jím, piju a poslouchám ostatní. Dneska mi není do řeči. 

Postupně se mi zlepšuje nálada, když tam poslouchám Dylana a Mikea. Dylan si asi hodně věří.  Prý mu to jde s oštěpy, třeba je to pravda, ikdyž se mi to nechce věřit.

"Včera jsme se nestihli podívat na vaše soupeře! Tak pojďte, podíváme se hned!" řekne Emma a mávne na nás namalovanými nehty. 

1. kraj- Oba dobrovolníci. Holka je menší zrzka(Asi 16) a kluk je černovlasý svalovec (Určtiě 18) 

2. kraj- Taky dobrovolníci. Blonďaté dvojčata s drzýma zelenýma očima. Jsou menšího vzrůstu, vypadají na 15. 

3. kraj - 13tiletá holčička a vysoký asi 17letý kluk s brýlemi. 

4. kraj - Krásná hnědovlasá holka s hnědýma očima a kluk s krysí tváří. 

5. kraj - Uhrovitá, asi 14tiletá holka s černými vlasy a kluk je moc pěkný, má kaštanové vlasy. 

6. Kraj - Překvapivě, oba dobrovolníci, sourozenci. Oba mají hnědé, krátké vlasy a modré oči. Holka asi 15ti letá a kluk asi 17. 

7. Kraj - 16tiletá holka, s blonďatýma vlasama, malinká a kluk bez vlasů s krásnými karamelovými očima.

8. kraj- Naprosto malinká 12tiletá holčička s roztomilými světlými copánka a krásný, svalnatý kluk.

9. kraj - Vypadám docela dobře a Dylan taky.

10. kraj - 18tiletá boubelka s 13tiletý kluk s dlouhými vlasy.

11. kraj- 14tiletá černoška s pronikavýma očima a 17 kluk, kost a kůže.

12. kraj - Je vybrána dívka s bílími vlasy a dobrovolník, kluk s hnědýma vlasama. Objímají se, takže spolu asi chodí. 

Je to zajímavé. Letošní rok se Kapitolané nudit nebudou. Tenhle boj na život a na smrt, bude ještě zajímavý. Už nás vidím v aréně.