Hunger games - 70. ročník

4. kapitola - Trénink

Náš úkol je jednoduchý- máme přeřučkovat 5 metrů. Je to docela dálka, musíte mít silné ruce. Zvládnou to jen ti nejlepší. No bude to zajímavé.

Nikdo to nezvládá. Drtivá většina-12 splátců, dává 1. třetinu. Je mezi nimi i Dylan. Pak je tu dalších 8, kteří jsou pokročilí a dají i druhou třetinu. Mezi nimi sourozenci z 6. kraje, holka z 1. a kluk z 2. A potom jsou tu ti, kteří to dali celé. Jsou tam kluk z 1. kraje a pak holka z 2. kraje, kluk z 8. kraje a já. Nevím jak se mi to povedlo, ale protože pracuju na poli a trhám obilí i 6 hodin v kuse, mám docela sílu v rukou. A na to jak jsem malá a marštná taky moc nevážím, ikdyž to bude tím, že máme málo jídla. Jsme jeden z nejchudšíh krajů. Všichni na mě udiveně koukají, protože by to do mě nikdo netypoval, jsem malá holka z chudého kraje. I Dylan na mě udiveně koukne a trochu zavrtím hlavou. Profíci se usmívají. Sakra! A to spojenectví 6,7,8, jdou k sobě a něo si šuškají. Snad mě nechtějí do spojenectví.

Profíci to zvládli pochopitelně proto, že trénují (Není to fér vůči nám, z ostatních krajů, my trénovat nemůžeme. Proto mají 1. a 2 kraj hodně vítězů. A 3. se 4. jich taky nemají málo). A kluk z Osmičky? Asi je prostě dobrý. A taky pěkný.

Potom ještě zkoušíme šplh po laně. To není zas tak těžké, ale záleží na tom, jak rychlí jste. Já jsem docela průměrná, ale nevadí mi to.

Potom máme další volno a já mířím k stavění přístřešku. Za pomocí asistenta zkouším postait primitivní přístřešek. U stanoviště jsou ještě kluk ze 10. kraje a holka z 11. kraje. Mile se na mě usmívají, tak jim úsměv oplatím. Nechci si dělat nepřítele.... a ani přátele.

"Slušná práce, Sarah." řekne mi asistent, poté co jsem asi půl hodiny stavěla přístřešek.

Já se usměju. Snažila jsem se. "Díky."

"Jak jsi udělala ty suky?" zeptá se holka z 11.

"A jak ty si tak přesně zlomila ty klacíky?" zeptám se a jemně se dotknu jejího přístřešku. Obě se zasmějeme. Ukážu jí, jak dělám ty suky a ona mi ukáže jak se dobře láme dřevo.

Potom máme oběd. Na talířek si dám trochu masa, asi vepřové, a pak salát a taky trochu klíčků (Druh obilí, které jídám i doma). Rohlížím se a hledám očima Dylana. Sedí se splátci z 10. kraje. Pak profíci sedí u jednoho stolu, spojenci z 6,7,8 si složili dva stoly, ti z 12. kraje sedí spolu, a pk většina po krajích. Já se rozhoduji pro prázdný stůl uprostřed.

"Může se posadit?" uslyším tichý hlásek. Překvapeně se otočím a uvidím tu uhrovitou dívku s dlouhými černými vlasy z 5. kraje.

"Jasně." řeknu a přisunu k ní práznou židli.

"Díky." řekne a posadí se. "Jen chci říct, nechci spojenectví, aspoň zatím, chci si jen pokecat,ok?"

"Dobře, taky mi to vyhovuje." řeknu a ušklíbnu se.

"Fred- ten z mého kraje, ten pěkný a se svaly, si sedls tou ze 4, s Teresou. Asi mají spojenectví." řekne otráveně a ukáže rukou na jejich stůl. Podívám se.

"Aha. To by mě nenapadlo." řeknu upřímně.

"Hm. A mě ani neřekli. Ikdyž ne, že bych o to stála." řekne a nabere si na lžičku trochu těstovin. V tom cítím, že by asi chtěla, ale dělám, jakože nic.

"Aha." řeknu a taky jím. Já moc nemluvím, ona je hodně mluví sama, ale mě to nevadí. Aspoň nejsem sama.

"Mimochodem jsem Taylor, ty si?" zeptá se, až dojíme.