Hunger games - 70. ročník

9. kapitola - První noc

Po poledni se rozhodnu riskovat a trochu vody si naliju do svojí láhve. Mám hroznou žízeň a navíc mi nedává smysl, proč by voda měla být otrávená. Pokud si dobře pamatuju, žádné stanoviště nebylo o otrávené vodě. Na druhou stranu...ani bazén jsme k dispozici neměli, ale k rohu jsme museli doplavat nebo přebrodit..

Házím stranou tyhle myšlenky a pomalu si dám láhev k ústům. Pomalu se napiju. Voda chutná normálně, jako u nás v kraji. Napiju se ještě jednou, dopřávám si větší lok a pak si naplním celou láhev.

Zakusuju se do jedné ze sušenky a rozmýšlím si, co budu dělat dál. Asi bych si měla sehnat nějaké jídlo, skoro žádné nemám. Bohužel nikde nevidím žádné zvířata, ani keře s plody.

Rozhoduju se jít proti směru potůčku - opačným směrem, než kterým jsem doběhla - chci být co nejdál od rohu hojnosti. Pořád nemůžu uvěřit, že jsem získala nože i baťoh a přežila jsem hlavní krveprolití - to se většině lidí nedaří.

Po pár minutách mě začne trochu bolet kotník, nejspíš kvůli tomu klukovi, ale snažím se bolest překonávat. A co vůbec ten kluk? Zabila jsem ho, nebo to přežil? A pokud jsem ho nezabila já, dorazil ho někdo jiný? Takové myšlenky se mi ženou hlavou..

Pokračuju v chůzi a přemýšlím čí obličeje uvidím dnes na nebi. Tyto myšlenky mě nutí přemýšlet, jestli Dylan přežil nebo ho někdo zabil. Asi bych nesnesla jeho smrt, za těch pár dní- hlavně za posledních pár dní, mi velice přirostl k srdci.

Omámeně pokračuju v chůzi, že pomalu nevnímám, že už se trochu setmělo. Už musím jít určitě přes 2 hodiny, potůček je trochu víc rozšířený. Pokud si chci něco opéct, měla bych to udělat teď, nikdo neuvidí oheň. Ke své smůle si nemám co opéct.

Kvůli kraťasům musím dávát pozor kudy jdu - tu a tam se někde obejví nějaká větev s ostny.

Všímám si, že se tu začínají objevovat 2 druhy keřů. K jenomu přijdu a prohlédnu si jeho plod- má tmavě modrou barvu- jejda to je Rulík. Bobuli zahodím a podívám se k druhému a vidím tam červenou bolbulku. Vím, že jedna červená je jedná a druhá je jedovatá. Teď nevím která je která. Poškrábu se na hlavě.
Pár červených bobulí si natrhám a dám si je baťohu. Uvidím, co s nimi bude.

Může být asi 6 hodin a už je skoro úplná tma - ale pořád je příjemný vzduch. Zapnu si tenkou bundu a rozmýšlím, kde si udělám noclehárnu.
Moc toho na výběr není. Stromy tu sice jsou, ale celkem nízko, navíc možná ani neumím lézt po stromech. Lehnout si jen tak vedle potůčku je moc riskantní, protože profíci v noci chodí na lov zabíjet. Nakonec můj zrak padne na skupinu keřů. Keře jsou husté, takže bych uvnitř nešla vidět. Navíc by mohly tvořit dobroz ochranu, kdyby se v noci ochladilo.

Dám si dovnitř baťoh a lehnu si. Není to dvakrát pohodlné, ale co můžu dělat.
Hlasitě mi zakručí v břiše. "Ticho." okřiknu sama sebe a plesknu se přes břicho. To jak jsem se ládovala v Kapitolu dobrým a sytým jídlem mi teď moc neprospívá... Ach, to dobré jídlo...mohla jsem jest kolik jsem chtěla. Skoro začínám slintat.

Vylezu ze svého úkrytu a s láhví si sednu k potůčku. Podívám se na oblohu a vidím pomalý západ slunce. Je to krásné. Vzpomínám si, jak jsme vždycky sledovali západ slunce s taťkou. Polknu a dám si vlasy za uši, ale nebrečím - jako obvykle.

Svůj zrak upřu do vody. Vidím ryby, jak pomalu problouvají. Ryby..ryby! Uvědomím co a nejradši bych zatleskala, ale vím, že musím být potichu. Pomalu vytáhnu nůž a zaměřím se na jednu větší rybu, která má modrou barvu.

O pár sekund později, už si kus čerstvé ryby dávám do úst a žvýkám. Ryba chutná trochu násládle a vůbec ne špatně.

Citím se skvěle, když tu jen tak sedím v tureckém sedu, žvýkám rybu a zapíjím ji vodou.