Hunger games - 70. ročník

11.kapitola-Vzpomínky

Ti dva se na sebe dívají.
"Měli bysme jít prozkozmat okolí, třeba si všimneme nějakých stop." Řekne on,vezme ji za ruku a společně odcházejí.
Zůstávám schovává ještě pár minut,kdyby se rozhodli vrátit.
Nakonec si beru všechny věci a potichu přilezu k otvoru v jeskyni a opatrně vykouknu ven. Nikoho nevidím, proto se rozběhnu směrem od jeskyň a zamířím do skupiny hustých keřů.
Najednou mě zalívá vlna horka a nevolnosti. Co se to děje?!
Vytáhnu si láhev s vodou a dopiju zbytek. Trochu se mi zamotá hlava,ale horko nachvíli odstupuje do pozadí.
Pomalu jdu směrem od jeskyň a snažím se přijít k tomu vodopádu, p kterém mluvili. Vlastně ani nevím, jak by měl vypadat, protože jsem ho viděla jednou to bylo v knížce na literaturu.
Nemám čas nad tím moc dumat, protože se zvyšuje vlna nevolnosti a já si musím odskočit za strom a vyzvracet se.
Opravdu bych se potřebovala něčeho napít. Jenomže všechnu vodu už jsem vypila.
Najednou mi hlavou prolítne myšleka. Ten divný živočich z vody! Určitě jde o nějakého kapitolského muta. Kousnul mě, takže mám možná v sobě nějaký jed. A možná je to smrtelný jed.
To mě celkem vyděsí. Musím co nejdřív najít vodu. Zvednu se, udělám dva kroky a nevolnost mě dostává k zemi.  Zase zvracím,po chvíli už jen žaludeční šťávy,protože jsme měla v žaludku minimum jídla.
Lehám si pod keře a zavřu oči. Je to strašné. Hrozně horko.
Najednou uslyším slabé pípání. Co to je? Otevřu oči a vidím, jak se ke mně snáší bílý padáček. Dárek od sponzora!
S námahou se zvednu a vezmu do z keře. Otevřu ho a přečtu si vzkaz od Lindsey.  "Zůstaň silná, můžeš to dokázat. -L"
Vevnitř je malá tabletka a menší láhev vody.
Zvednu hlavu a přes keře se podívám na oblohu. "Děkuju." Zašeptám.
Vezmu si tabletu a zapiju ji trochou vody. Musím jí přece šetřit.
Tableta působí téměř okamžitě. Nevolnost pomalu odchází, stejně tak o to horko. Začínám se,ale cítit ospalá, přestože je teprve pozdní odpoledne. Cítím se být chráněna keři, proto si dávám pod hlavu baťoh a pomalu usinám.
Flashback:
"Tati?" Zeptám se slabým hláskem a nahlédnu do ložnice.  Je mi 12 a právě je asi půlnoc.
"Co se děje, zlato? " probudí se taťka a gestem si mě k sobě přivolá.
"Zdál se mi zlý sen." Řeknu a utřu si slzu. "O mamince. " dodám a v let u si pod peřinu. Je to jeden z vzácných okamžiků,kdy jsem brečela.
"Byl to jenom sen." Řekne tatínek a obejme mě jednou rukou. "Chceš si o něm podívat? "
"Hm." Přikývnu. "Byla jsem vybrána do Her. Aréna byl hustý les a já utíkala před profíky a zakopla jsem. Najednou se mezi nimi objevila maminka, měla krvelačný pohled, jako všichni ostatní. Držela v ruce mačetu. Znechuceně se na mě podívala a řekla mi: "Si slabá a nestojíš za nic. Zasloužíš si zemřít. " a probodla mě." Řekla jsem a rozvzlykala jsem se ještě víc.
"Byl to jenom zlý sen."řekl taťka a pevněji mě objal. "To by tvoje maminka nikdy neudělala. Byla to ta
nejhodnější žena, jakou jsem kdy poznal. Taky byla mimořádně krásná. Měla husté hnědé vlasy,ty máš úplně stejné. Vždycky byla ochotná pomoct i těm, kteří si to nezasloužili. Jediná její chyba byla,že nás tu nechala samotné. " řekl taťka a já slyšela, že popotahl.
"My nejsem sami. Máme jeden druhého. Ty,já a kluci. A maminka nás hlídá z nebe. Je pořád s námi. " řekla jsem a upřela jsem oči do stropu,jako bych snad čekala, že se tam maminka objeví.
"Máš pravdu, Sarah. Jsi tak chytrá. Jsi přesně jako byla maminka. Krásná, chytrá a hodná.  Nikomu nedovolím, aby mi tě někdy vzal. Nikdy."
Konec Flashbacku.
Probouzím se a už je všude tma. Chvíli zmateně přemýšlím, kde to jsem.
Tabletka zabrala - nevolnost i horko zmizeli. Naopak je mi zima,takže si vezmu svojí bundu.Dopřeju si trochu vody a vezmi si minimum jidla,ze svých zásob. Ten sponzor, co mi poslal tu tabletku, mi tím asi zachránil život.
Uslyším hymnu. Ani se nemusím dívat na oblohu, protože vím, že k žádným umrtím nedošlo. Kapitolané se  začnou brzo nudit, takže počítám,že dnes v noci nejpozději zítra nás nějak svolají dohromady, aby,zajistili nějakou smrt. Super.
Cítím se být vyspaná, proto rozhoduju, že bych sci měla jít najít lepší úkryt.
Jdu směrem,kterým jsem původně chtěla, směrem k vodopádu. Silně doufám, že tam brzy dojdu,protože vody nemám zrovna nejlíp.
Uvědomuju si,že asi není moudré chodit v  noci v aréně, protože profíci vyrážejí na lov.  Jak vím z vlastních zkušeností.
Musím jít už asi hodinu,když před sebou uvidím nějaké světlo.  Asi světlo z baterky.
Profíci? Nemyslím si. Včera šli na jinou stranu arény, to ale neznamená, že to nemohou být oni.
Vidím nějaké obrysy lidí. Určité víc než 3. Pokud to nejsou profici musí to být...
Jistě! Už slyším otravný tón Carmen.
"Proč vlastně nejdeme lovit?"
"Nejsme žádní profíci." Řekl prostě Rick.
"Ale mně se nechce spát. "
"Výborně, máme prvního adepta na hlídku. " řekne Barbara a slyším i smích .
"Fajn." Řekne Carmen otráveně. "Carle, pojď budeš hlídat se mnou. "Řekne.
Potichu vezmu jejich tábor oklikou a vydám se daleko od nich.  Sice bych mohla ještě poslouchat, ale necítím se být úplně stoprocentní, takže nechci nic riskovat. Potichu jdu travou a pomalu se nápoju vody. Cestou si i dojim bobule.
Už chci cestu pro dnešek vzdát, ale uslyším hučení vody. Musím být blízko vodopádu! Rychle se rozběhnu za zvukem.
Už jsem tam. Ve tmě toho moc nevidím, ale voda dělá hrozný randál. 
Je pořádně vysoký. Takových 30 metrů určitě. Noclehárnu si udělám z jedné z vrb, které stojí par metrů od vodopádů.
Uvelebím se a usměju se do tmy.
Pomalu usinám. Najednou zazní dělo. V polospánku ani nepřemýšlím, kolik nás zbývá a vracím se do země spánku.
Nová kapitola na světě!!  :) doufám, že se líbí:*
Lily :D :3