Hunger games - 70. ročník

3. Kapitola-Kapitol

Jsme v Kapitolu! Vidím obrovské budovy! Úplně jiné než v našem kraji. Vjíždíme na nádraží a uvitá nás nadšený pokřik Kapitolanů. Všichni jsou divně oblečení, namalovaní a učesaní. Dylan stojí vedle mě, nadšeně mává a posílá vzdušné polibky. Já jen párkrát nevýrazně mávnu, ale i tak publikum šílí. Mají nás rádi. Jako sele na rožni. Už se těší, až nás uvidí, jak budeme hladovět, chladnout, umírat na dehydrataci nebo nemoci, jak budeme bojovat o život. Nesnáším je! Nesnáším Kapitol! Nesnáším Snowa!  Najednou mě k sobě Dylan přitáhne a políbí mě na ústa. Odthnuji se a dám mu pořádnou facku. "Co to jako děláš?" ptám se naštvaně. "Promiň." řekne a zahihňá se. "Je to jen show ,Sarah. "  řekne a obejme mě jednou rukou. "Ještě jednou něco takového uděláš, a nebudu čekat do arény!" řeknu, ale pak se musím zasmát. 

Ležím na stole a nechávám se "zkrášlovat" svým přípravným týmem. Melanie- má fialové vlasy a tmavou kůži, je celá potetovaná. Sofie- má duhové vlasy a nažlutlou kůži. A pak Oustin- říkám mu vodník, protože je celý zelený. 

Jsi tak chlupatá děvče." řekne nechápavě Sofie. 

Depilují mě, umývají mě, stříhají mi nehty a vlasy taky. Celé to trvá asi 2-3 hodiny.  

"Ale teď si docela hezká." řekne po práci a ostatní nadšeně přikyvují. 

"Počkej tady, Sarah, přijde tvůj stylista." řekne Oustin a všichni 3 odcházejí. Nemám je moc ráda, ale nechci, aby odešli. Nechci tu zůstat sama.

Po pár minutách opravdu přichází mladý muž. Má blonďaté vlasy a modré stíny, naštěstí, ale vypadá mile. Přestavuje se mi jako Paul. 

A Paul jsme další hodinu a on mi představuje moje šaty. Jsou z obilí. Vypadá trochu směšně, ale jinak jsou celkem pěkné. Oblékám se do nich, on mi dává do vlasů několik stébel a černé boty na podpatku. 

Jedeme dolů do "garáží" , kde je plno koní a ostatních splátců. Vidím Dylena. Má na sobě něco jako já a na něm to vypadá ještě legračněji. Mile se na mě usmívá, jakoby mě opravdu rád viděl. "Sluší ti to, Sarah." řekne a zazubí se. "Jo tobě taky." řeknu a rozhlížím se po ostatních. Jak se dalo čekat. Profíci drží spolu. Taky vidím dva milence z 12. kraje. Líbají se, přede všemi. Co mě, ale udivuje nejvíc je další spojenectví. 6., 7. a 8. kraj spolu asi drží. Stojí spolu, smějí se povídají si. Jediný kdo tam moc nezapadá je ta malá holčička z 8. kraje. 

Nemám moc času nad tím dlouho dumat, protože zachvíli vyjíždíme s vozy ven. Křik Kapitolanů se ohromný! Mávám, usmívám se, ale nijak to nepřeháním. Dylan teda rozhodně jo. Bere mě za ruku a zvedá ji do vzduchu. Abych nevypadala jako netykavka, chvíli ho držím ,ale pak se mu jemně vykroutím a znovu mávám. Nakonec zastavujeme a vyslícháme reč prezidenta Snowa. Nesnáším ho. Ale v aréně zabíjet nebudu. Pokud budu muset, tak co nejmíň lidí. Oni přece nemůžou za to, že jsou Hry. Ledaže by mi chtěli ublížit, nebo něco udělali někomu koho mám ráda. 

"Byli jste úžasní!" rozplývá se Emma a Lindsey, Mike, Paul a Jack (Dylanův stylista) přikyvují. "Tak a teď do našeho patra. Určitě se těšíte , až uvidíte své pokoje." 

Protože jsme z 9. kraje náš byt je docela vysoko. Docela závidím 12. kraji, protože asi mají střešní byt. Ale ten náš taky ujde, máme velký a lesklý nábytek.

Můj pokoj je velký: Obrovská postel, gigantická skříň plná oblečení, sedačka, jídlo všude a ta koupelna. Jen si tak ležím na posteli a přemýšlím nad Hrami. Jak to bude? NEVÍM. Spojíš se s Někým? NEVÍM. Zabiješ někoho? NEVÍM. Tyhle otázky mi víří hlavou. Jsem docela smutná, ale nebrečím. Já přece nikdy nebrečím.