Všem mužům, které jsem milovala

Kapitola 4.

Drahý D, 

kapitola o tobě bude dost možná tou nejdelší kapitolou celého tohohle příběhu. I náš vztah byl vlastně doteď můj nejdelší a troufám si říct, že i nejhezčí, jaký jsem kdy v životě zažila. Rozhodně by mě tenkrát ani ve snu nenapadlo, že ten usměvavý kluk, se kterým jsem nastoupila do prváku na střední, by pro mě někdy v životě mohl hrát takovou významnou roli a být pro mě tak velkým milníkem.

Vraťme se tedy zpět do roku 2015. Nastala nová etapa nejen mého života, ale i životů dalších zhruba dvaceti lidí, kteří se stejně jako my dva rozhodli prodloužit si rozhodování, co chtějí v životě dělat. A kde jinde lze tohle uskutečnit, než na gymnáziu. Hned druhý týden školního roku jsme odjeli na seznamovací pobyt, kde nás rozřadili do týmů. My dva jsme skončili v týmu spolu a za celý ten týden aktivit a her jsme se poměrně skamarádili.

Zjistila jsem, že se učíš hrát na kytaru, že jsi taky zkoušel kariéru YouTubera stejně jako já, že jsi byl ten první člověk, co odhalil Nejfakea a že jsi jako malý chtěl být prodavač v lahůdkářství nebo ředitel malé vodní elektrárny. A asi po měsíci, co jsme se znali, jsem taky zjistila, že umíš zpívat, protože jsi mi poslal video s písničkou, ve kterém ses zeptal, jestli bych s tebou někdy někam nezašla. Tehdy jsem v tobě ještě neviděla někoho, s kým bych si dokázala představit vztah. Proto jsem tě odmítla.

Dál jsme se bavili jako kamarádi, načež do naší třídy nastoupila nová spolužačka, do které ses zakoukal. Z té spolužačky se rázem stala i v té době moje nejlepší kamarádka a váš neoficiální vztah jsem vám přála. I když jsem tak nějak viděla a věděla, že to pro tebe asi není úplně to pravé ořechové, rozhodla jsem se do toho nemíchat. Přišel jsi na to totiž sám.

Jednoho dne, tuším, že to bylo v listopadu roku 2016, jsem se rozhodla si z tebe vystřelit. Po internetu zrovna kolovala videa, kde si slečny píší s kluky, co se jim líbí, a to skrze texty písniček. Vybrala jsem si písničku, ve které se zpívalo něco ve stylu "vím, že se k tobě umím chovat lépe než ona". V ten moment jsem to nebrala tak vážně, až do chvíle, kdy ses přiznal, že tvé zakoukání do mě od prváku neopadlo. 

Bála jsem se, že jsem zničila naše přátelství a zlomila tvou důvěru ve mě. Další den jsem se ti ve škole omluvila, tys mi to odpustil a došlo k našemu prvnímu blízkému objetí. Od toho momentu jsem tě začala vnímat jinak, bavili jsme se víc, trávili spolu ve třídě více času a jednoho dne jsme se dokonce rozhodli, že spolu půjdeme do kina. Ještě den předtím jsi mě ale doma překvapil s růží v ruce. Další den jsme měli jít na ono rande. Úplně přesně si vybavuji, že jsme šli na film Fantastická zvířata a kde je najít.

Po filmu jsi mě jel doprovodit domů, i když jsi nemusel. Jakoby to bylo včera, kdy jsme spolu stáli na chodníku u mého domu, ty jsi vytáhl z kapsy telefon a na svém Facebookovém profilu jsi změnil status z nezadaný na zadaný. V té době to byla velká věc a velký důkaz opravdové náklonnosti. Rozloučili jsme se, já vyjela výtahem do pátého patra a ve chvíli, kdy jsem vlezla do bytu, jsem začala pištět a skákat radostí. 

Tak se z nás stal pár. Takový ten typický školní pár, který spolu sedí v lavici, o přestávkách mezi hodinami si dává pusinky, a zpětně asi i pár, kterým bych ve třídě dnes spíš pohrdala a nebo při nejhorším oběma účastníkům dala dělo. Ale to mi dochází až zpětně. Byli jsme mladí a bláznivě zamilovaní. Všechno šlo jako po másle, prožili jsme spolu Vánoce, Valentýna, moje sedmnácté narozeniny a dokonce i naši první sexuální zkušenost. Byl jsi má první opravdová láska. Taková, na kterou vzpomínáš celý život.

Pak to ale začalo skřípat. Byli jsme spolu necelý půlrok, když nastaly problémy. Vlastně už ani nevím, odkud naše tehdejší neshody pramenily, ale dokážu si představit, jak mě ta situace tehdy bolela a sžírala. Víš, když se ve vztahu mezi dvěma lidmi něco stane, velká hádka nebo tak, odchází se od toho jednoduššeji, ale když si ti dva prostě jen přestanou rozumět, je to o to těžší. A tohle přesně se stalo nám.

Jednoho dne jsme spolu seděli v parku a udělali na náš věk dospělé rozhodnutí vztah ukončit. I když nás to oba bolelo, věděli jsme, že asi nebude jiná možnost. I přesto jsme se ale další dva měsíce snažili to spravit. Pořád jsme se měli rádi, pořád nás to k sobě táhlo, pořád nám záleželo na tom druhém. A i když jsme se pokoušeli ty střípky slepit, vždycky přišlo něco, co je znovu roztříštilo. 

Bohužel celá tahle situace došla do bodu, kdy jsem si tě před prázdninami téhož roku všude zablokovala. Nechtěla jsem tě mít na očích, psát si s tebou, pročítat si znovu naše staré konverzace. Chtěla jsem přes léto zapomenout, posunout se dál. Pravdou ale je, že mi trvalo předlouhý rok, než jsem tobě i sobě dokázala odpustit, spolknout své ego, říct ti, ať zakopeme válečnou sekeru a znovu se začneme bavit.

Nelituju ale ani jedné vteřiny, hodiny, dne stráveného s tebou. Nelituju toho, že se naše cesty daly dohromady, nelituji toho, že zrovna tys byl můj první opravdový přítel, že zrovna tobě jsem dala kousek sebe, který jsem nedala nikomu jinému. Zpětně mám pocit, že kdybychom se přes naše rozpory zvládli přenést, možná bychom spolu byli doteď. A možná taky ne. 

I přes to všechno jsem nesmírně vděčná za to, že jsi mi v životě dodnes zůstal aspoň jako blízký kamarád, kterého sice nevídám úplně často, ale moc dobře vím, že bych se na něj mohla spolehnout, když by bylo zrovna ouvej. Pravdou je, že jsem dodnes nejspíš nikoho nemilovala tak, jako jsem tenkrát milovala tebe.

Ze srdce

Magdaléna

Poznámka autorky: k téhle kapitole se opět váže písnička. Pocity jsou skladbou, kterou mi tenhle chlapec hrával na kytaru téměř pokaždé, když jsme byli spolu. Taky to následně byla jedna z prvních písniček, kterou jsem se na kytaru naučila i já sama. Dodnes ji mám s ním spojenou a jako jedna z mála písniček v tomhle příběhu je spojená ne se špatnou, ale se šťastnou vzpomínkou.