Láska nebo Moc (2.díl)

13 Můj domov

Napružená tětiva byla s doprovodným zvukem uvolněna a šíp si se svou přesnou trajektorií našel snadný cíl. Stála jsem uprostřed nehybných lukostřelkyň, jejichž cílem bylo zasáhnout chlapce. Jakéhokoliv chlapce.

Stály jsme na kopci a měly tedy dobrý rozhled co se děje pod námi. Musely jsme sestřelit chlapce, ještě před tím, než se jim povede se k nám vyšplhat. Pro takový případ zde už byl připraven bojovný oddíl. Schopen k tvrdému boji.

Chlapci si brzo uvědomili, že největším protivníkem jsou vlastně lukostřelci a tak stěnu začali obcházet a šplhat po ní ze zadu. Neútočily na bojový oddíl, ale na lukostrelkyně, aby další chlapci měli větší šanci projít.

Už jsem byla připravena pustit tětivu proti dalšímu chlapci, když v tom jsem ucítila na svém hrdle ostrou čepel, nepřekvapivé. Ze své pozice jsem loket stočila do pravého úhlu a rychlým pohybem útočníka udeřila přímo mezi žebra, ucítila jsem křupnutí. Útočník zasténal a zakolísal, já jsem na nic nečekala a čepel jsem odendala od svého hrdla a poté silným kopem vytvořila mezi mnou a útočníkem vzdálenost.

Útočník se připravil do bojovného postoje, ale nevšiml si, že stojí na okraji kamenného kopce, noha mu sklouzla a on se s mocným řevem řítil dolů, meč však zůstal na kopci. Bez váhání jsem si ho přivlastnila a to přesně včas. Další útočník se na mě vrhl, zřejmě jeho blízký.  Boj byl velmi těžký, všechny mé nečekané výpady vykryl a némálokrát se mu téměř povedlo podkopnout mi nohu a dostat mě na zem.

Ten chlapec měl značnou převahu a i přes veškerou moji snahu mě tlačil k okraji kopce, pod kterým se nacházela propast. Je to má poslední šance, musím něco udělat nebo zemřu. Hluboce jsem se nadechla a zasadila jsem prudkou ránu mířenou přímo na hlavu, chlapec se však sklonil a ze skloněné pozice mi podkopl nohy, neměla jsem šanci to ustát. Bylo to až moc nečekané.

Cítila jsem pod sebou prázdnotu, jak se mé tělo pomalu řítí do propasti a nikdo ho nemůže zachránit. Konec Sha nel Enet. Jako kdyby byly nejednou všechny zvuky kolem mně utlumeny. Cítila jsem jen tlukot svého srdce. Ale pak...  Ucítila jsem pevný stisk.

Chlapec mě pevně držel za ruku, proč by to dělal, když mě právě chtěl shodit ze srázu. Byl stejný jako ostatní chlapci, měl na sobě helmu a klasickou výstroj a u pasu přiložený meč.

Vytáhl mě zpět na okraj srázu a neznatelně si mě prohlížel. Pak si sundal helmu a já jsem mohla spatřit osobu, která se mě snažila zabít, ale zároveň mě zachránila. Osoba, která byla oblečena stejně jako všichni ostatní. Petr Pan

Zaraženě jsem stála na místě. Chtěla jsem něco říct, cokoliv, vysvětlit to, křičet, brečet, smát se... Petr se usmál a poté mě chytil do náručí a políbil. Jeho spocené pramínky vlasů se mi lepily na tvář a jakoby, všechen boj najednou ustal, nesoustředila jsem se na okolí.

Odtáhla jsem se od něj, né však úplně a se svýma očima se vpíjela do jeho temně tmavých. ,,Co bude dál?"zašeptala jsem. Pan se znovu usmál, chytil mě za ruku a vedl mě do dáli. Někde, kde jsem měla být celou tu dobu, kde bude můj domov. S ním

Chci moc moc moc poděkovat všem lidičkam, kterí toto čtou, protože jste mega super a bez vás bych to nenapsala. Celé tyto dva díly jsem napsala, protože jsem viděla seriál Once Upon a time, který je úplně senzační❤️🔥 Jak už to tak bývá, tak první díl je vždy lepší než ten druhý, ale já doufám, že jste se alespoň nezhrozili nad nápady, které jsem do knihy naverbovala🤣 Takže díky díky💕 Užijte si den a dejte si něco dobrého 😘👋