ELANDIE

1.

Nad Estrelou se vyhupovalo na oblohu slunce, pomalu, ale jistě, stejně jako každé jiné ráno. Trvalo asi půl hodiny, než se celý nazlátlý kotouč vyšplhal na nebe. Paprsky slunce na zem spouštělo jen vlažně, skoro jakoby nerado, zkrátka tak, jak to v inverně bývalo vždycky. Všechno bylo klidnější, čistší, jasnější a uklizenější. A také ospalejší. Nejen lesní zvěř, ale i všechno ostatní upadalo do chladného spánku. Dokonce i slunce.

Tyhle paprksy, přestože byly mdlé, pronikaly do Desiderova pokoje natolik, až ho náhlé ranní světlo, bez ohledu na to, jak brzy ještě bylo, probudilo. Otevřel oči a obrátil zrak směrem k oknu s odhrnutými záclonami. Jeho komnata patřila v Bílém paláci k těm nejlepším, nebo alespoň nejlépe položeným. Ačkoli se nacházela ve vysoké věži, rozhodně nebyla malá a pokud bylo příznivé počasí, daly se z jejího okna pozorovat nejen všechny ostatní části paláce a královských zahrad, ale také zbytek města, jeho bohaté i chudé části, a někdy dokonce i Hvězdnou vodu, na jejímž břehu byla Estrela před třemi sty lety vystavěna.

Desider ze sebe setřásl všechny přikrývky a převalil se na bok. Každý večer, když usínal, a každé ráno, když se probouzel, na ni myslel. Myslel na ní i během dne, ale to nebyl jeho žal tolik znatelný – když nebyl sám, zřídkakdy si ho vůbec připouštěl. Ale pokaždé, když ležel na lůžku, nemohl se ubránit myšlenkám na ní. Lehávala vedle něj. Usínala vedle něj. Probouzela se vedle něj. Každou noc. Nikdy tomu nebylo jinak. A najednou byla pryč. Její život byl utnut náhle, jako když přijde nepředvídaný vítr a zhasí plamínek svíčky jediným fouknutím. Byla pryč a jeho pohled na prázdné místo ve své posteli ho vždycky natolik rozesmutněl, že se pár minut nedokázal soustředit na cokoli jiného. Dokonce mu lítost občas vehnala slzy do očí, ale to si nikdy nepřiznal.

Vstal, aby se nemusel dívat na druhý povlečený polšátř – byl příliš smutný, když se na něm nerozprostíraly ty dlouhé černé vlasy – a přešel mísnotst až ke stolku, na němž leželo umyvadlo a čistý ručník.

Opláchl si dlaněmi obličej a převlékl se z noční košile do vhodnějšího oblečení.

Bojujeme za mír. Pomyslel si. A co máme? Válku za dveřmi. Už se dosáhnout svého pokoušel příliš dlouho a příliš bezúspěšně. Věděl, že je málo razantní a příliš úskočný, než aby dosáhl svého cíle. Také věděl, že Egett je jiná. Měla by několikanásobně větší šanci na úspěch. Moc dobře věděla, čeho se Desider, její milovaný otec, snaží už tak dlouho dosáhnout, ačkoli jí své plány nikdy nesdělil přímo.

Nyní už byl pevně rozhodnut. Pokud to neudělá dnes, už nikdy se k tomu neodhodlá a neexistoval jiný způsob, jak tomu dopomoci. Navíc mu připadalo, že všechno ho k tomu vybízí. Prázdná strana na jeho posteli, odraz jeho obličeje na hladině vody v umyvadle a snad i ty vlezlé paprsky ranního sluníčka deroucí se do pokoje oknem. Zdálo se mu, jako by mu všechno naznačovalo, kterou cestou se dát. A on věděl, o jakou cestu se jedná.

Udělá to dnes. Dnes, až se slunce přikloní k druhému obzoru, až ten zlatý míč přeputuje celou oblohu od Začátku ke Konci, udělá to.

Když sešel po mnoha schodech až do přízemí, shledal, že Koncová síň je ještě, až na několik sluhů, služek, dvořanů, dam a jeho dceru prázdná.

Egett byla vždycky ranní ptáče. Už jako malá holčička vstávala brzy. A vždycky byla tak neposedná. Nemohla ani na chvíli zůstat v klidu. Jako jejího otce ho neustále provázel její smích a moře zvídavých otázek. Miloval svoji dceru nejvíc ze všeho na světě. A ona se zanedlouho bude muset obejít bez něj. Teď na to ale nesmí myslet.