ELANDIE

3.

3.

Černý toulavý pes se všem pletl pod nohama. Ulice byla přeplněná lidmi a krom toho, že všichni zakopávali jak o své, tak o cizí nohy, se ještě všem kolem kotníků otíralo to hnusné umazané psisko.

Tibar do města jezdil nerad. V pokojích tam bylo až příliš mnoho polštářů, zlata, sametu, drahých obrazů, barevných tapet a zbytečných ozdob. Provlhlé strohé kamenné zdi Zubaté pevnosti mu vyhovovaly mnohem víc. Kráčel raději po studených dlaždicích a zatuchle páchnoucími chodbami, v nichž se hlasitě rozléhal každý krok, než po kobercích ze zvířecích kůží a skleněnými lustry osvícenými noblesními sály městských sídel.

Do Raavu jezdil nerad a zřídkakdy, jen pokud mu to nařizovaly jeho šlechtické povinnosti. Jakožto hrabě byl zcela zavázán raavskému charlovi a musel dodržovat všechna jeho nařízení. Raav nenáviděl, stejně jako všechna jiná města a lidi, kteří v nich žili, ovšem v případě Raavu to bylo ještě horší o ten strašný, hrozivý a zlověstný les, jenž se nacházel sotva pár set dlouhých kroků od městských hradeb. Byl tam pořád a Tibar se nemohl zbavit pocitu, že ho tmavě zelené koruny pokroucených stromů bedlivě sledují v každou denní hodinu. Dokonce i v noci se kývaly ze strany na stranu, jako by se světu snažily sdělit zprávu, které nikdo jiný nerozuměl. Tyčily se tam, jako moře černozelených majáků, které dávno vyhasly a místo toho, aby ukazovaly směr, nopak napomáhaly lidem ke ztracení a zkáze. Tibar by dal cokoli za to, aby ho ten proradný les nesledoval.

Nebyl jediný, koho děsil. I spousta měšťanů znala odstrašující příběhy, které se ke hvozdu vázaly. Povídalo se, že je plný děsivých tvorů, divé zvěře a dokonce prý tam ještě přežívají nějací stromoví.

Lidé z měst se stromových báli jako čert kříže. Zatímco vesničané tvrdili, že jsou zcela neškodní, měšťané byli vyplašení jen při sebemenší zmínce o lidech z lesa. Ani s vílami a malými muži většina z nich nevycházela nejlépe, přestože v Raavu tvořili nelidští téměř čtvrtinu obyvatelstva.

Tibar se nikdy s žádným stromovým nesetkal a proti malým mužům či vílám nic neměl. Nejspíš právě proto, že se k nim nikdy nechoval o nic hůř než k obyčejným lidem, získal přídomek Ochránce. Někdo ale tvrdil, že původ jeho druhého jména nemá s nelidskými nic společného. Tibar Ochránce byl pánem Zubaté pevnosti, stojící uprostřed luk a polí. Říkalo se, že oblast patřící Tibarovi Ochránci nikdy nebyla díky skvěle propracovanému obrannému systému Zubaté pevnosti dobyta ani vypleněna a dokonce že i v těchto těžkých časech se tam lidé mají dobře. Někdo to přisuzoval přátelské povaze koncových lidí, někdo jejich pánovi.

Raav bylo město plné spletitých uzounkých uliček, které se jen hemžily spěchajícími lidmi a stánky s ne příliš důvěryhodnými prodavači a se zbožím pochybného původu. Proto se také Raavu někdy přezdívalo město obchodu. Nenašli byste tam místo, kde by nebylo slyšet ani jednoho kupujícího dohadovat se s obchodníkem.

O to větší shon a zmatek panoval v Podhradní uliččce, která se mohla pyšnit titulem nejdelší ulice ve městě a protože v ní stále chodilo mnoho lidí, tudíž byla velmi frekventovaná, bylo výhodné i postavit si tam stánek a prodávat. V Podhradní o zákazníky nikdy nebylo nouze. Když někdo něco dlouho nemohl sehnat, dokonce se říkalo: ,,Jděte do Podhradní, tam seženete všechno." Tibar nyní konečně uvěřil pravdivosti toho tvrzení.

Podhradní vedla od jižní Dolinovské brány až do samého srdce města, kde se nacházelo sídlo hlavního koncového charla Sirideana. Ne snad, že by se jeho obydlí dalo nazývat hradem. On sám mu tak sice rád říkal, protože to znělo velkolepěji a vznosněji než dům, ale Tibar ani mnoho dalších šlechticů žijících v opravdových pevnostech, ktěří věděli, jak skutečný život na hradě vypadá a měli představu o tom, o kolik je tvrdší, drsnější a méně pohodlný než život ve městech, se Sirideanovu označení ‚hrad' jen vysmívali.