ELANDIE

8.

,,Nezapomeňte na jablka!" křikla za nimi ještě teta Beate, stojící na prahu dřevěných dveří.

Wilhem a Saskie spolu často chodili na trh. Vyvýšená osada byla větší vesnicí než Trnová, přestože ležela mnohem výš v horách a nevedla k ní žádná řádná cesta ani z Rosaského údolí, ani odnikud jinud. Nebylo to blízko. Pěšky se z Trnové do Vyvýšené osady nedalo dojít dříve než za dvě hodiny, ale žádné místo, kde by se dalo nakoupit, blíž nebylo. Wilhem a Saskie museli pokaždé šlapat po svých, protože stezička vinoucí se po horském úbočí byla příliš úzká, než aby po ní prošel jejich tažný kůň s nákladem a obzvlášť teď, v inverně, nebylo radno to riskovat, jelikož cesta byla často zapadaná sněhem.

Saskie bylo čtrnáct, ale, stejně jako většina vesnických dívek, které musely dennodenně od úsvitu do západu slunce čelit spoustě práce, vypadala starší. I přes kožešinový kabát a vlněné šaty byly znát její ženské tvary, tvář měla tvrdou a též dospělejší a rovné světlé vlasy nosila vždy spletené do dlouhého copu, jenž jí obtáčel celou hlavu.

Trnová byla nádherná vesnice. Bílé roubenky zachumlané ve sněhu vypadaly jako z pohádky, kamenný most, o němž se tradovalo, že na místě stál dřív, než vesnice sama, ale nikdo nevěděl, kdo a proč ho tam vlastně postavil, a všemu dominoval obrovský Vysokopád, neskutečné množství vody, valící se s burácením dolů ze strmé skály. Tam se Vysokopád proměňoval ve Slabou, klidnou a pomalou řeku volně protékající Rosaským údolím a nedaleko Rabirova mizící v zemi coby podzemní tok.

Vesnice ležela až na samém konci Rosaského údolí, ze tří stran obklíčená vysokánskými kopci, ze čtvrté strany od ostatních vesnic odřízmutá hustým jehličnatým lesem. Přesto ale Trnová nebyla jedinou vesnicí široko daleko. Za skálou Vysokopádu, o mnoho kroků výš, než se rozkládala Trnová, ležela Vyvýšená osada a podél řeky Slabé bylo vystaveno také několik dalších vesnic. Navzdory tomu, že byly o větší, žádná z nich nebyla tak proslulá. Trnová se mohla pyšnit tím, že byla ze všech nejstarší – prý už tisíce let na jejím místě stála malá osada, ještě dlouho předtím, že někdo položil první základní kámen jedné z roubených chalup. Také byla široko daleko známá jako Vesnice růží. Nyní byly sice květiny pohřbeny sněhovou závějí, ale jakmile sníh roztál, opět celé okolí začalo hrát všemi barvami. V květináčích na parapetech, v záhoncích na zahradách, ve stínu pod stromy, na břehu řeky, podél cest, všude, všude kvetly růže, rudé, bílé, růžové. Jako by v celé vesnici nebylo jiných barev.

Přešli starý most a prokličkovali mezi několika bílými domky, než se dostali na pěšinku (v létě lemovanou záhony růží) zatáčející kolem Vysokopádu a poté v prudkých zatáčkách stoupající vzhůru. Vydali se po ní. Čím výš byli, tím víc se cesta zužovala, až z ní nakonec byla jen maličká pěšinka, zapadaná sněhem. Museli být první, kdo po ní ten den ubírali, protože ji dosud nikdo neprošlapal, takže si museli cestu závějí razit sami.

Šli mlčky a rychle, jeden vedle druhého, dlouhými kroky a jedinými zvuky, které je provázely, bylo hučení Vysokopádu a tiché šustění Saskieiných sukní. Cesta byla strmá, takže se na vrchol prvního kopce dostali sice vyčerpaní, ale rychle, a na jejím konci se každému skýtal přenádherný výhled na Trnovou i zbytek Rosaského údolí. Za dalším ohybem stezky se už nestoupalo, ale po jejich pravé ruce zela asi deset kroků hluboká prohlubeň, vinou sněhu celá oslnivě bílá, a po levici měli strmou stěnu skály Vysokopádu. Stále ještě se totiž nedostali natolik vysoko, aby překonali úroveň začátku vodopádu.

Saskie se s trhnutím zastavila.

,,Člověk!" vypískla a vystrašeně pohlédla na Wilhema, neurčitě ukazujíc kolem sebe.