ELANDIE

5.

Ze spánku ji vytrhl bručivý hlas. Egett se napřímila a zívla.

,,Ještě ani nesvítá, Helmeriku, proboha nech mě spát, vyřešíme vše ráno, nech mě být!" podrážděně setřásla ruku strážného z ramene a opět ulehla na měkké lůžko.

,,Jedná se o naléhavou záležitost, vaše výsosti."

,,Nevím o žádné záležitosti, která by byla tak naléhavá, aby kvůli ní musela jižní princezna vstávat uprostřed noci."

„Váš otec je mrtev."

Egett nevěděla, zda se začít smát nebo se rozplakat. ,,Helmeriku, přestaň si ze mě tropit nemístné žerty! Chci spát! Je velmi brzy a dnes nemám nic závažného na práci, nech mě odpočinout si, prosím tě!"

,,Ale váš otec, našli –"

,,Odejdi!" zvýšila odměřeně hlas. ,,Přikazuji ti to."

,,Jak si vaše –"

,,Helmerik mluví pravdu, má sličná princezno. Jižanský král Desider dnes v noci zemřel. Jeho tělo bylo nalezeno jeho panošem Leem v Melidanové ulici. Ale jen tělo. Hlava chyběla." Do místnosti vstoupil Velius.

Dívka jim stále nevěřila. Věděla sice, že ani strážný Helmerik, ani koncový král by se neodvážili takto si z ní utahovat, ale přesto nebyla ochotná připustit si pravdivost toho ohavného tvrzení.

,,Nemáte tu co pohledávat, vaše výsosti. Toto jsou mé komnaty a vy, jakožto velevážený koncový král, byste do Jižního křídla Bílého paláce bez mého svolení vůbec neměl vstupovat, pokud se tedy nejedná o závažnou situaci, takže vás prosím, abyste –" všechna slova vychrlila tak rychle, že jí sotva bylo rozumět.

,,Ale nyní se jedná o závažnou situaci, vaše výsosti. Vy snad nepovažujete smrt svého tatínka za závažnou? Ach, smutné. Ale teď vážně. Váš otec, král Desider, je mrtev. Kolikrát to mám ještě opakovat?"

Až v tu chvíli si Egett uvědomila, že se nejedná o žert ani o vymyšlenou historku. Po zádech jí přejel mráz. ,,Ale jak -?" stihla jen vyhrknout, než jí po tvářích začaly stékat slzy.

,,To nikdo z nás neví. Našli jeho tělo, hlavu nikoli. Pachatel nám zatím není znám. Byl to ohavný čin." Odvětil Helmerik.

,,A král neměl bez stráží ve městě co pohledávat." uchechtl se Velius.

,,Jak jste tedy poznali, že je to on, když hlava chyběla?" osopila se Egett na strážného, nedbalá Veliovy uštěpačné poznámky.

,,Byl –"

,,Buď zticha, Helmeriku, nikdo tě k řeči nevyzval!" křikl Velius na strážníka, přestože Egett svou otázku původně mířila právě k němu, a sám pak odpověděl: „Vypadal přesně jako on. Měl královy šaty a především stejnou jizvu na pravém předloktí. Všechno odpovídá tomu, že jde o tvého otce mladá paní."

,,Nejsem paní. Jsem princezna." pronesla ledově chladným hlasem. Jindy by jí na jejím titulu ani v nejmenším tolik nezálaželo, ale náhle začala mladého, silného, krásného Velia nenávidět. A s ním i celý svět.

Slzy jí tekly z očí v takovém množství, že ani místečko na jejích tvářích nezůstalo suché. Uvědomovala si, jak musí vypadat. Měla by teď působit sice zarmouceně, ale o to odměřeněji, přísněji, rozhodněji a sebejistěji. Místo toho ale vyhlížela jako malé vystrašené ptáče, krčící se schoulené do klubíčka na samém kraji hnízda vystlaného polštáři. Zakryla si obličej dlaněmi, aby raději nebyl vidět, a propukla v ještě usedavější pláč.