ELANDIE

9. kapitola

,,Přísahám, že jsem nic takového neudělala!" téměř vykřikla.

,,Pak je ovšem celá situace nad slunce zvláštní." Odvětil chladně Sabast, zatímco Lesli ji probodávala svým ledovým pohledem. Slušelo jí to, to se muselo uznat. Modá barva zvýrazňovala její oči a na přenádherně vykartáčovaných vlasech jí seděla stříbrná korunka posázená několika do hladka obroušenými azurovými chalcedony. Působila tak křehce, půvabně a mladě, až si vedle ní Egett ve své lovecké zeleni připadala téměř povadle.

,,Ano, uznávám, je to zvláštní, nerozumím tomu. Nevím, proč něco takového můj otec chtěl, a nevím, zda je možné jeho přání splnit, ovšem při našem dobrém bohu vám přísahám, že s tím nemám nic společného!"

,,Až na to, že se kolem vás celá situace točí, má princezno." Uchechtl se Velius.

,,Nyní je to tvá královna, jak se zdá." Zastal se jí Darrell.

,,Chtěla být královnou, tak ať je." Odfrkl si mladší král. ,,Ale nemělo by jí to projít, to vám povídám."

,,Co projít? Mně? Snad mému otci! Já za to nemohu. Přísahám vám! Znovu. Nikdy jsem nic takového nechtěla, opravdu ne, já –"

,,Dost!" zvolal Sabast a práskl rukou o desku stolu. To ji umlčelo. ,,Nebudeme se tu hašteřit jako hloupé husy."

,,Omluvte mne, Sabaste, pokud se vás jakkoli dotknu, ale já královně Egett věřím." Pro Egett bylo zvláštní slyšet před svým jménem nový titul. Na jednu stranu jí to připomínalo, že je přeci jen něco víc než předtím. Královna zněla mnohem honosněji než princezna a zvuk toho slova byl jejím uším příjemnější. Na druhou stranu jí to ale neustále připomínalo smrt jejího otce.

Všechno jí ji připomínalo. Stále ho viděla před sebou. Bylo to už jedenáct dní, ale pro ní byl Desider stále živý. Přemýšlela nad jeho černýma očima, opálenou pletí a hlavně nad lehce vrásčitýma, ale jinak hebkýma rukama. První, čeho si na lidech všímala, byly ruce. Dokázala si vybavit ruce téměř všech lidí, které znala. Jejich dlaně, nehty, kůži a zápěstí. A Desiderovy ruce ze všeho nejvíc. Až příliš živě si pamatovala ty ruce, které ji nosily v náručí ještě než se naučila dělat první krůčky. Pamatovala si ty ruce, které jí něžně cuchaly vlasy, když o něco povyrostla. Pamatovala si ty ruce, které ji vždy pevně stiskly a dodaly jí tak pocit bezpečí. Ty teplé, krásné ruce. Také měla stále před očima chvíli, kdy naposledy pohlédla na otcovu mrtvolu, umytou a svátečně oblečenou, vybledlou, pokojně spící v černé rakvi, a kdy naposledy stiskla jeho prsty. Tentokrát byly studené. Mrtvolně studené.

,,Myslím," pokračoval Darrell, „že by přání zemřelého krále Desidera mělo být naplněno, protože tato dívka, která se tímto stává jednou z nás, nijak neovlivnila poslední vůli svého otce a protože tisíce let starý a posvátný zákon říká, že všechna přání musí být splněna, pokud se má mrtvému panovníkovi dostat zaslouženého odpočinku."

,,A co my s tím?" rozhodil rukama Rangsey. Rangsey byl Sabastův královský rádce. Měl neustále mastné světle hnědé vlasy sestříhané po ramena a povislý dlouhý knír stejné barvy a neupravenosti. Proslul svým špatným ovládáním a výbušnou povahou, kvůli které ho chtěl Sabast nejednou propustit ze svých služeb, ale nakonec si ho vždy ponechal, protože nedokázal najít nikoho jiného, kdo by dokázal tak dobře hájit jeho vlastní názory. Rangsey byl prostředek, pomocí nějž Sabast dosahoval svého, ovšem drahý prostředek. Rangseyemu bylo většinou jedno, jak věci dopadnou. Chtěl jen Sabastovo zlato a Egett velmi znepokojovalo, jestli mu Sabast zaplatil i za to, aby ten den rozpoutal hádku proti ní.

,,Co my s tím?" zopakoval Rangsey, ještě hlasitěji. ,,To máme porušit mnohem starší zákony jen kvůli posmrtnému klidu jednoho dědka?"

V Egett všechno vřelo, ale snažila se ovládnout. Kdyby vybuchla vzteky, jen by tím ostatní ještě víc pobouřila. Zůstala zticha, ale v duchu si opakovala: Pomstím se jim oběma. Sabast, Rangsey, Sabast, Rangsey. A představovala si v černé rakvi jejich bezhlavá těla místo svého otce.

,,Tak dost, Rangsey, zase to nepřeháněj. Kroť svou drzost, prosím." Obrátil se Sabast na svého rádce. Má to dobře naplánované, říkala si Egett. Předstírá, že Rangseye umravňuje, zatímco mu za každou jeho urážku zaplatil zlatem. ,,Ovšem jinak s tebou souhlasím, přestože bych své názory neformuloval takto razantně. Vezměme v potaz nejen zákon posledních přání, ale také zákon vlády mužů. V celé historii Elandie nenajdeme jedinou ženu, která by měla legislativní moc. Vždy vládli muži se svými královnami po bocích, jejich ženy jim radily a pomáhaly jim, ale byli to vždy nakonec králové, na kom stála odpovědnost za říši a veškerá konečná rozhodnutí. Egett nemůže vládnout. Je žena. Dokonce možná ani to ne, teprve dívka. Byla by nejen jedinou ženou sedící na trůně, ale zároveň nejmladším člověkem sedícím na trůně. Lze to přijmout obojí kvůli jedné jediné tradici?"

n4J