ELANDIE

2.

Nevera byla nejseverněji položenou vesnicí v Království. I v mole všechno pokrýval sníh, véry v ní byly chladné, utony studené a inverny tak kruté, jak jen být mohly. Lidé byli chudí, měli hlad, neustále jim byla zima a ustavičně se báli příchodu velké sněhové bouře, která, kdyby přišla, by mohla ukončit jejich životy.

Byli zcela závislí na milosrdenství Boha. Každé ráno i každý večer se k němu dlouho, předlouho modlili, aby za véry alespoň na pár dní vysvitlo nad vrcholky hor slunce a aby počasí co nejvíc z jejich životů ušetřilo. Nejdnou se totiž stalo, že během inverny někdo na nedostatek potravy a dlouhodobé podchlazení zemřel.

Vesnice byla malá. Obsahovala jen pár dřevěných domků s chatrnými stěnami a nízkými stropy, které se za mohutnějších poryvů větru, naneštěstí častých, otřásaly, a do kterých občas i nasněžilo, protože ve stěnách a střeše byly, ačkoli malé, četné škvíry.

Obyvatelé Nevery chodili po celý rok zahaleni do mnoha teplých kožešin, ovšem ne do tolika a ne do natolik teplých, aby byli ušetřeni vlezlého chladu, který jimi bez přestávky prostupoval. Když někdo nachladl nebo ještě hůře jinak onemocněl, často zemřel, protože nebylo kde vzít léky. Když se děti narodily předčasně a byly moc slabé, musely být zabity, protože by stejně nepřežily. Když nebylo co jíst, losovalo se, kdo z vesnice odejde, aby ubylo hladových krků.

Dříve byl každou molu vyslán jeden vesničan, aby z hor cestoval na jih a přivezl zásoby na následující rok. Když se dařilo dobře, přivlekl s sebou i některá zvířata: horské kozy, severské ovce a houževnaté malé koně, takové, kteří byli zvyklí přežívat v těžkých podmínkách. Jak ale přišla utona a krutá inverna, období sněhu, ledu a smrti, se blížila, zvířata umírala na nedostatek potravy a umrzala se stále nemilosrdně klesající teplotou.

Teď, ještě ke všemu, přišla doba zlá. Hlad byl ještě větší než jindy. Ty kozy a ovce, které přežily loňské mrazy, byly zabity a snědeny hladovějícími vesničany. Nedavno se začali na maso zabíjet i koně.

Celá vesnice sestávala asi z dvaceti dřevěných domků. Protože závěje sněhu, které napadaly v inverně, byly často vyšší než tři metry, byly všechny domky vyvýšeny na tenkých dřevěných kůlech, přilepené ke skalám a horám, pro lepší stabilitu, aby se nestalo, že dveře budou zataraseny sněhem a tak bude znemožněno vycházení. Chatrče byly vzájemně spojeny chatrnými dřevěnými můstky, aby se lidé mohli navštěvovat i v době, kdy je sněhu nejvíc. I tak se ale občas stávalo, že domy i lávky zapadaly.

Zkrátka a dobře, život ve Stinných horách nebyl život. Bylo to přežívání.

Ketarynova žena Mariana byla těhotná.

,,Na, dej si, musíš mít hlad." Podal jí její manžel chléb. Byl tvrdý jako kámen, ale stále to byl chléb. Dal se jíst. A už jen tato vlastnost ho v Neveře činila váženým a výjimečným.

Zavrtěla hlavou.

,,Musíš něco jíst, proboha!" rozhodil rukama. ,,Neměla jsi nic v puse už dva dny, když nebudeš jíst, zeslábneš a zemřeš, Mariano, víš to a máš v sobě dítě, i ono musí z něčeho být živo." Rozkřikl se a náhle toho zalitoval a opět zjemnil svůj hlas. ,,Promiň." Pohladil ji ukazováčkem po ušmudlané tváři. ,,Já jen - myslel jsem to dobře. Omlouvám se."

Jako by ale nevnímala jeho poslední slova.

,,Dítě, říkáš." Svýma vybledlýma a ustrašenýma očima upřeně pozorovala dřevěnou podlahu, kterou pokrývala jinovatka. ,,Dítě. Copak ty to nechápeš? Dělám to kvůli němu. Co nevidět se narodí, rozumíš? A my? Čím ho budeme živit? Snad bude hltat sníh?"